Když svou kapelu pojmenujete AOR, tak je zcela jasné, jak bude znít. A na to před dvaceti lety vsadil francouzský kytarista a klávesista Frédéric Slama, který tuto partu založil. Vlastně se nejedná až tak úplně o plnohodnotnou kapelu, ale spíše Slamův sólový projekt, k němuž pravidelně zve nejrůznější hosty zvučných jmen, kteří mají s tímto druhem hudby letité zkušenosti. Mezi nejslavnější muzikanty, kteří si na deskách AOR zahráli, patří legendární kytarista a předák slavných Toto Steve Lukather, bubeníci Vinnie Colaiuta (Sting, Joni Mitchell, Frank Zappa), Gregg Bissonette (David Lee Roth, Steve Vai, Electric Light Orchestra), či baskytarový světoběžník Tony Franklin. To už jsou jména, která něco znamenají a na minulých deskách Slamovi a jeho deskám přitáhla pozornost.
Slama byl v minulých letech nebývale čilý a nyní, po neobvyklé pěttileté pauze, předkládá dvanácté studiové album. Kdo zná jeho diskografii, určitě nebude překvapen ani zvukem novinky „The Ghost Of L.A.“, a ani iniciálami Města andělů, dávné Mekky veškeré rockové hudby, protože to patří k portfoliu a poznávacímu znamení Slamovy tvorby. Ta neuhýbá ani o píď do toho, jak AOR zněli v minulých letech, jediným rozdílem mezi „The Ghost Of L.A.“ a předchozími deskami je skladba hostů, kteří se na této desce objevují. Tentokrát zde nenajdeme žádného kytarového střelce jako je Steve Lukather, tyto party si mezi sebe rozdělil Slama a jeho dlouholetý spolupracovník Tommy Denander, ale je zde především legendární vokalista Paul Sabu, který na sebe v roce 1984 srthl pozornost vycizelovaným a stylově naprosto dokonalých AOR dílem „Kidd Glove“. Na „The Ghost Of L.A.“ Sabu účinkuje ve dvou skladbách a díky jeho specifickému (i když už ne tak rozpustile chlapeckému) projevu jsou právě ony pravděpodobně nejzásadnějšími kousky celé kolekce.
„Tato deska je určena fanouškům kapel Foreigner, Survivor a Whitesnake,“ hlásají promoční slogany a tím je vlastně o „The Ghost Of L.A.“ řečeno vše. Co se týče Whitesnake, tak tam Slama a jeho tým měli na mysli jejich komerčnější skladby z popmetalového období konce osmdesátých let, ale zejména srovnání se Survivor je trefa do černého. Právě tato legendární parta s hitem „Eye Of The Tiger“ je slyšet hned z prvních tónů této desky, kterou Slama odstartuje svižnou a optimisticky pojatou „The Easiest Way“. Už tato kompozice plně odhalí, co se bude na zbytku alba odehrávat. Kytary opět vyšívají zdobné ornamenty, podporované neagresivními klávesami a výkony hostujících zpěváků, pohybujících se v polohách, které přesně daný žánr potřebuje. Nečekejte žádné výškové eskapády či silový projev, ale spíše rozvážný a patřičně melodický zpěv, který přes sloku vždy neomylně směřuje k silnému, stadionovému refrénu.
Stylově je deska naprosto jasně daná, v tomto ohledu se netolerují žádné úkroky stranu nebo nedejbože experimenty. Důležité u desek AOR je, jak dobré skladby se Slamovi podaří dát dohromady. V případě „The Ghost Of L.A.“ sice nedosahuje vrcholu svých kompozičních sil, ale rozhodně se pohybuje v nadprůměru, čímž nastavuje parametry, jak má typická stylová deska znít. Nejlépe to dopadne ve skladbách „Give Her The Moon“ a „The Distance Between Us“, na kterých otisk zanechal Paul Sabu. Ne, že by se jednalo o tak výrazněji lepší kompozice, než na zbytku desky, ale právě Sabuův přínos z nich dělá nejlepší skladby. Je totiž rozdíl, když si za mikrofon stoupne on nebo Steph Honde (jinak Hollywood Monsters a Now Or Never), který sice podal slušný výkon v úvodní „The Easiest Way“, ale další skladbou „The Edge Of The World“ se vyloženě protrápil. K těm lepším věcem, které „The Ghost Of L.A.“ nabízí, lze zařadit „Sarah`s Touch“ s Markusem Nordenbergem (jinak Coastland Ride a Pearls & Flames) a především vkusnou „The Spiral Hearts“ s hostujícím Rickem Risem z Chasing Violets, jež má pravděpodobně nejhitovější ambice ze všech zastoupených skladeb.
Přestože Slama a jeho AOR nenabízí v případě „The Ghost Of L.A.“ nic převratného, a to ani v rámci stylu, ani své diskografie, jedná se o vcelku důležitou desku. Ukazuje totiž, jak správně se tento styl v dnešní době má hrát. Na AOR scéně funguje řada projektů, které se snaží jít po stopách svých vzorů (zde znovu je třeba připomenout velikány jako Foreigner, Survivor a ještě například Journey), ale většinou se jedná o umělý produkt, který sice naplňuje stylové mantinely, ale povětšinou je plný bezduché hudby s klišé. Tomu se Slamovi podařilo na „The Ghost Of L.A.“ znovu vyvarovat.
|
