Léta běží a člověk se při vyřknutí letopočtu leckdy podiví, jak je to vlastně dlouho. Koho by napadlo, že Danger Danger, kdysi kometa hairmetalového nebe a na pár chvil miláčci hudebního tisku i stanice MTV, si letos připomíná pětatřicet let od svého založení. Toto výročí mimoděk připomíná i to, jak celá nablýskaná americké scéna je stará a přitom v myslích řady fanoušků stále ještě živá. Kapely už dnes nejsou na vrcholu, netvoří je postpubertální modelové, kterým pánbůh dal do vínku kromě atraktivního vzhledu i kousek hudebního nadání, ovšem jejich hity přežily. Danger Danger jsou dnes spíše u ledu, i když udržují představu, že se stále jedná o živou kapelu, její činnost hovoří spíše o opaku. Jedno jí rozhodně upřít nelze. V roce 1989 patřila mezi nejlepší a nejviditelnější mladé kapely, které se ve třetí vlně přiživily na zájmu o styl, jenž měl být rozmetán na kusy. Danger Danger si užili svých patnáct minut slávy a dlužno říct, že docela oprávněně.
Základ kapely vyrostl z nehostinného prostředí newyorské čtvrti Queens, která byla na míle vzdálena pozlátkovému světu Hollywoodu. Mladíci Bruno Ravel a Steve West k němu vzhlíželi a doufali, že jednou pokoří celý Sunset Strip a vypálí rybník hegemonům Mötley Crüe či Poison. Vytvořili rytmickou sekci začínající kapely, poháněné zejména Ravelovým rukopisem, který uměl tvořit skvělé melodické skladby s patřičnou dávkou mladické energie. I když Danger Danger vzešli z drsnějšího prostředí, v jejich hudbě se eprojevila špína a hnus tvrdších hairmetalových kapel z Kalifornie (jmenujme třeba L.A. Guns, Vain, Faster Pussycat nebo Sea Hags), vsadili spíše na rozjeté párty znění a noblesnější zvuk, podporovaný klávesami nově příchozího Kaseyho Smithe, přicházejícího z prog/jazzrockových Get With It. Ve svém středu měli kytarového střelce Ala Pitrelliho, jenž si měl vydobýt slávu jako člen tvrdších spolků Savatage a Megadeth. Zpočátku jim chyběl správný frontman, protože epizodní účinkování Phila Naroa a Mikea Ponta nemělo na budoucnost žádný vliv. Oba muzikanti zcela zapadli a jejich jména lze najít jen stěží v zaprášených rockových archivech.
Situace se začala měnit, když kapele zkřížil cesty jistý Ted Poley, působící jako bubeník hardrockových Prophet. Poley byl posledním střípkem do mozaiky a kapela, mající v zásobě skladby „Bang Bang“, „Feels Like Love“ nebo „Rock America“ byla připravena vyrazit do světa. Zbrzdil ji sice fakt, že brzy jí dal vale Pitrelli (se zpěvákem Mikem Pontem si založil krátkodechou kapelu Hotshot), ale to už kapela měla blízko k podpisu smlouvy s firmou Epic Records, patřící pod kolos Sony Music. Bylo třeba vyřešit kytarový post a proto na scénu přišel Tony Rey. Ovšem jen jako záskok, protože se nechtěl vzdát své domovské kapely Saraya, kterou čekalo natáčení debutového alba. Bylo třeba hledat dál, nahrávací termíny tlačily a proto Rey nastoupil s Danger Danger do studia, ve kterých strávil prakticky celý rok 1988. Poté se objevil mladík z Indiany Andy Timmons. Do kapely vtrhl jako uragán, ovšem album bylo skoro dokončené. Sám uznal, že Rey na něm odvedl výbornou práci (nakonec nebyl čas ani peníze vše znovu přetáčet) a proto je Timmons ke slyšení pouze na dvou skladbách, paradoxně v těch nejslabších – „Saturday Nite“ a „Boys Will Be Boys“.
I když slovo slabé skladby debut Danger Danger nezná a když bychom hledali byť jen průměrnou věc,narazíme jen na „Saturday Nite“, mající v sobě trochu grázlovský aspekt, což je poloha, která kapele neseděla. Zbylou desítku tvoří malá mistrovská díla pozdního hair metalu, koketujícího s AOR a pop metalem. Refrény, vznosná kytarová sóla, funkční souhra kytar a kláves i Poleyho pevný hlas, to jsou věci, které z bezejmenného debutu dělaly skutečnou událost na poli melodického hard rocku a čert vem řeči o nepůvodnosti. Danger Danger nebyli objevitelé nového stylu, ale jejich první deska dala hairmetalové scéně jeden z posledních impulzů a ještě chvíli ji udržela naživu. Album obsahuje jak skvělé rockové kusy, udivující svou bezprostředností a mladickou vitalitou, hitovější stadionové popěvky, tak i ohromné balady, z nichž dnes těží Crazy Lixx, Reckless Love či Midnite City. Původní tvář Danger Danger u nich rezonuje z celé někdejší hairmetalové scény kupodivu nejsilněji. To svědčí o tom, že Danger Danger v roce 1989 vytvořili nadčasové dílo.
Deska obsahuje i dva hitparádové hity. Úvodní přidrzlou „Naughty Naughty“ si oblíbilo MTV a byla prvním průlomem Danger Danger do světa velkého showbyznysu, v hitparádách více zabodovala „Bang Bang“, jedna z prvních věcí kapely. I přesto, že hlavní tvůrci Ravel a West požadovali zemitější produkci, producent Lance Quinn obě opatřil bombastickým zněním, které bylo pro úspěšnou kapelu nutností. I ona má zásluhu na tom, že deska dodnes nezestárla. A pak pochopitelně skladby samotné… Kupodivu ani singly „Naughty Naughty“ a „Bang Bang“ nejsou na albu těmi nejsilnějšími. Jsou skvělé, ovšem schovávají se za takovými monstry, jako je dramatická „Under The Gun“, rozjásaná „Rock America“, geniálně gradovaná „Feels Like Love“ či monstrózní balada „Don`t Walk Away“, překypující hořkosladkou atmosférou. Tahle čtyřka je pro album zcela zásadní, přestože na paty jí šlapou nejen oba singly, ale i další balada „One Step From Paradise“, „Turn It On“ (opět udivující hřmotným refrénem), rockově našlápnutá „Boys Will Be Boys“ a závěrečná „Live It Up“, využívající překvapivě vlivů funky a blues.
Danger Danger se neztratili ani v těžké konkurenci, která tehdy v hair metalu panovala. „Debutové desky jsme v Americe prodali půl milionu kusů, což by pro nás obrovský úspěch,“ řekl později bubeník Steve West, „ale mysleli jsme si, že tak to bude pořád. Neuvědomili jsme si, že tenkrát jsme byli skutečně na vrcholu.“ Debut Danger Danger můžeme brát jako skvělou a naprosto typickou ukázku pozdního hair metalu v původním znění, kapela se nesnažila schovávat za slavnější uskupení a ukázala vlastní tvář. V té době vyšly skvělé žánrové desky „Dr. Feelgood“ (Mötley Crüe), „Dirty Rotten Filhty Stinking Rich“ (Warrant), „No Respect“ (Vain), „Cocked And Loaded“ (L.A. Guns) či debutové album Skid Row a mezi ně můžeme směle zařadit i tento počin. Hrdě stojí po jejich boku a v některých ohledech řadu z nich převyšuje. Danger Danger toho využili beze zbytku, vyrazili na turné s Kiss, Alicem Cooperem, Extreme a Warrant, na kterém podpořili pověst nové americké senzace. Jejich hvězda, korunovaná jedním z nejlepších stylových debutů doby, zazářila nebývalou jasností. Kdo by tušil, že soumrak je na dohled…
|