Roky 1993 a 1994 byly krizové nejen pro Danger Danger, ale i pro celou hardrockovou či hairmetalovou scénu. Zejména v Americe, na místech, kde se ještě před pár lety za nimi táhly zástupy fanoušků, už hráli jiní, kožené bundy letěly do popelnic, místo nich se začaly nosit flanelové košile a vytahané svetry. Grungeři si brali na paškál zejména kapely ze třetí hairmetalové vlny, tedy kapely, které začínaly až na konci osmdesátých let a Danger Danger, společně s Warrant a Winger byli těmi, kdo to odnesli nejvíce. Z části si za to mohli sami, protože poté, co se ze Seattlu začala valit tsunami alternativní hudby, se rozhádali, čímž oslabili nejvíce. Přišla bouře (ve sklenici vody), která spláchla zpěváka Teda Poleyho, kytaristu Andyho Timmonse i klávesistu Kaseyho Smithe, a v kapele zase zbyli dva původní členové, basista a lídr Bruno Ravel a bubeník Steve West. Těm zůstala v rukách skoro dokončená třetí deska „Cockroach“, ovšem nebyl nikdo, kdo by ji vyjel propagovat na koncerty. Záchranný kruh kapele hodila vydavatelská společnost Sony Music, která doporučila kanadského zpěváka Paula Laineho. Ten za pár dní stál ve zkušebně.
Začalo se od píky a původní verze, kde zpíval Ted Poley, putovala do trezoru. Laine album kompletně přezpíval, ovšem když se jej kapela chystala předložit firmě, místo zálohy na další činnost přišla výpověď. Ravel a West byli v koncích a Danger Danger v té době neměli daleko k definitivnímu rozpadu. Padlo rozhodnutí na založení vlastního vydavatelství Low Dice, prostřednictvím kterého mělo „Cockroach“ vyjít. Ovšem objevil se další háček. Desku si u sebe drželi Sony Music, kteří nechtěli povolit její vydání. Ravel, West a Laine se proto rozhodli vytvořit nové album zcela od základu z nových skladeb. Ve hře byla i varianta, že se k nim připojí Andy Timmons, ovšem ten dal přednost sólové kapele Kipa Wingera a kytary se chopil Bruno Ravel. Pod jeho produkčním dohledem začala vznikat nahrávka, která měla od základu překopat celou historii Danger Danger, a to nejen tím, že se na ní objevil nový zpěvák, tolik odlišný od rozjásaného stylu Teda Poleyho.
Laine byl však skvělý vokalista. Neměl tak specifickou barvu hlasu jako Poley, ovšem k novému materiálu padl jeho výraz mnohem lépe. Laine se ukázal být technicky lepším zpěvákem, disponující větším rozsahem než Poley, ovšem materiál, který na přelomu let 1994 a 1995 vznikal, měl s původními Danger Danger společného pramálo. To byla doba, kdy se někdejší hairmetaloví mazlíčci obraceli k novým stylům s naději, že se jim podaří přiživit se na hudbě nových časů a získat zpět ztracenou popularitu. Zapomněli však na důležitou věc. Nové fanoušky nezajímali, protože byli příliš spjati se scénou, která budila posměch a staré příznivce nová tvář nezajímala. Nebyl to případ jen Danger Danger. Podobně dopadli Warrant, Wildside, Sven Gali, L.A. Guns a fakticky i Mötley Crüe, a ani pro jednu kapelu nemělo toto snažení naději na úspěch. Na druhou stranu je nutno přiznat, že některé desky zmíněných kapel jsou po umělecké stránce na výši a dnes pro otevřenější fanoušky představují jedny z vrcholů diskografie. U Danger Danger tomu tak úplně není...
„Dawn“ není špatná deska, jen je třeba přistoupit na její hru. Danger Danger na ní pozbyli všechny své předchozí atributy i hitovost, ale špatné skladby nevytvořili ani tentokrát. Je třeba dát jim více času a zapomenout na to, že je hraje kapela, která hrála „Naughty Naughty“, „Bang Bang“ či „Rock America“. Danger Danger byli v roce 1995 zcela jiná kapela, která nezapomněla psát dobré skladby. Těch je tu hned několik. Nejvíce zaujme otvírák „Helicopter“, startující za rozostřených kytarových zvuků, navozující zcela jiné pocity než bylo u kapely dosud zvykem. Laineho hlas šplhá do výšek, Ravel sází tvrdé, alternativou poučené riffy, korunované výrazným refrénem. Čekáte stále, kdy se deska zlomí a kapela nabídne alespoň částečně svou někdejší tvář, to se ale nestane. Danger Danger k „Dawn“ přistoupili zcela jinak než k předchozím počinům a prostřednictvím tohoto díla demonstrovali nový začátek.
Mísí se v něm tvrdé riffy a grungeová atmosféra v „Helicopter“, „Crawl“, „Mother Mercy“ nebo v ultratvrdé „Drivin` Sideways“ s melancholickým, až sklíčeným nádechem jemnějších skladeb. Pryč jsou doby balad „Don`t Walk Away“ či „I Still Think About You“. Danger Danger v roce 1995 tvořili spíše akustické věci „Sorry“, „Goodbye“ nebo „Heaven`s Fallin`“, v nichž bylo znát ovlivnění unplugged módou Nirvany či Alice In Chains. Na rozdíl od seattleských hegemonů z toho Danger Danger vyšli naprázdno. Jedinou baladickou položkou, která zafunguje na sto procent je „Punching Bag“, jež má v sobě také alternativní atmosféru, umocněnou znovu rozostřenými kytarovými vyhrávkami, ale zespodu se na povrch derou přenádherné melodie. Co to bylo platné, když deska naprosto propadla. Staří fanoušci ji štítivě odstrčili a mladší o nějaké Danger Danger, ještě před pár lety se na MTV chlubící svými bujnými blonďatými (Bruno Ravel jistě promine…) kšticemi, neměli zájem. „Dawn“ v době vydání naprosto zapadla, přestože minimálně za poslech stála. Takový osud ale potkal řada dalších kapel z bohatého pelechu hairmetalové neřesti.
Kapela se naoko tvářila spokojeně, k čemuž přispíval fakt, že spolupráce s Paulem Lainem byla po lidské stránce mnohem snazší než s bývalými členy. Napomohlo tomu, že West i Ravel měli vlastní společnost na vydávání alb a proto odpadly obvyklé starosti s pohlaváry větších labelů. „Máme teď všechno pod kontrolou sami,“ vysvětlovat West, „neprodáváme tolik desek, ale výnosy máme větší, než když jsme byli u Sony. Kapela patří jen nám a našim fanouškům.“ Těch bylo nepoměrně méně než ve zlatých časech, ale přesto Ravel i West mluvili o turné, které k propagaci „Dawn“ uskutečnili v amerických klubech či menších halách, jako o zdařilém podniku. Během něho se ke kapele přidal někdejší spoluhráč Paula Laineho, basista Steve Brown, aby se Ravel mohl věnovat pouze kytaře. Na obzoru už byly další změny. Jednoho dne na dveře zkušebny zaklepal bývalý kytarista Andy Timmons…
|
