Poté, co turné k „Dawn“ ztroskotalo, byla činnost Danger Danger sporadická. Kapela vyhlásila pauzu, která byla v médiích prezentována jako oficiální rozpad. „O něčem takovém jsme ale neuvažovali,“ řekl Bruno Ravel, vůdčí osobnost kapely, která se nacházela v jakémsi schizofrenním rozpoložení. Pořád si stála za stylem, který představila na alternativně grungeovém počinu „Dawn“, ale už stihla vypozorovat, že skladby nechávají fanoušky na koncertech zcela chladnými a naopak pořád zabírají věci z prvních dvou desek. Jako kdyby ztratila svůj směr. Nechtěla se vracet ke starému zvuku, ale pokračovat ve stylu „Dawn“ znamenalo jistou komerční sebevraždu. Začátkem roku 1997 se věci daly do pohybu a najednou tu stála právoplatná kapela v sestavě takřka totožné jako za starých časů. Tedy až na jednoho… Ravel se rozhodl, že neosloví původního zpěváka Teda Poleyho, který v mezičase vstoupil do vod alternativnější hudby s projektem Bone Machine, místo něho se na post frontmana objevil znovu Paul Laine.
„Paul má v historii Danger Danger stejně důležitou roli jako Ted,“ vysvětloval později bubeník Steve West. „Někteří fanoušci jsou zastánci Teda, jiní nás berou pouze s Paulem. Přirovnal bych to k situaci ve Van Halen, kde někteří mají radši Davida Lee Rotha a jiní Sammyho Hagara.“ Staří fanoušci jistě kvitovali s nadšením návrat dvou členů klasické sestavy, kytaristy Andyho Timmonse a klávesisty Kaseyho Smithe. Zejména Timmonsova přítomnost, který měl volno poté, co tragicky zemřela manželka Kipa Wingera, se kterým trávil poslední roky, zaručovala návrat ke klasičtějšímu zvuku. V tom byla kapela za jedno, už nechtěla vystavět další pomníček „Dawn“ a v šuplíku stále ležely skladby pro nedokončené album „Cockroach“, na němž s kapelou před lety pracoval i Smith a Timmons. Ani tentokrát neměl jeho čas úplně přijít, přestože Danger Danger se k němu začali vracet.
Album „Four The Hard Way“ je jeho mírnou připomínkou, kapela při jeho tvorbě přece jen do šuplíku sáhla. Neoprášila celé album „Cockroach“, vzala si z něho jen několik skladeb, které doplnila novými věcmi. Bylo třeba vše přehrát, tehdejší demosnímky nevyhovovali Ravelovu gustu. Nicméně je jasné, že Danger Danger šmahem odvrhli etapu „Dawn“ a znovu se začali vracet ke klasickému zvuku. Pochopitelně se nejedná o návrat k debutovému albu, kapele už v té době chyběla jiskřivá mladická energie, a jak Ravel přiznal, jako muzikant se za poslední roky hodně vyvinul, že by mu už přišlo nemístné po třicítce nabízet věci jako „Bang Bang“. „Four The Hard Way“ má proto hardrockovější zvuk, který nejlépe navazuje na „Screw It!“, ovšem s tím, že nabízí méně hitový a trochu tvrdší materiál. A absence hitů je asi největším problémem tohoto počinu.
Žádné „Crazy Nites“ nebo „Don`t Blame It On Love“ se nekoná a když si kapela sáhne na vrchol svých sil, je z toho výtečný natlakovaný otvírák „Still Kickin`“ (jedna z několika připomínek neblahé éry „Cockroach“). V něm Danger Danger pumpují tvrdě rockovou energii, která tkví zejména v přesném souznění Ravelovy basy, Timmonsovy kytary a svižného tempa, gradujícího v silovém refrénu. Na úroveň „Still Kickin`“ se Danger Danger v dalších položkách dosáhnout nepodaří (stejný problém byl i u „Dawn“, jejíž zdaleka nejlepší věcí byl otvírák „Helicopter“), ale přece jen v některých skladbách se mu přiblíží aspoň na dostřel. Jestliže nezafunguje „Sick Little Twisted Mind“, v podstatě Ravelovo sólové dílo, které si sám nazpíval, následující „Jaded“ dokáže potěšit až nakažlivě pozitivní atmosférou, kterou nezničí ani poněkud alternativnější mezihra, protože hned po ní stále více sebejistý Laine vytáhne znovu skvělý refrén.
Hodně se povedla „Goin` Goin` Gone“ jako další připomínka „Cockroach“ a nové „I Don`t Need You“ a „Goin` All The Way“, v nichž u kytary Timmonse vystřídal jeho předchůdce Tony „Bruno“ Rey. Nadějně působí baladická „Afraid Of Love“, jež chce být druhou „Don`t Walk Away“ z debutu, ovšem trochu její rozlet zbrzdí nevýrazný refrén. Působí však lépe než unylá balada „Captain Bring Me Down“, stavící na tajemné atmosféře, ale znovu nenabízející nosný refrén. Jedinou pomalejší věcí, která se povedla beze zbytku, je nová verze skvělé „Coming Home“ z alba „Screw It!“. Tu lze ale brát jen jako příjemný bonus, který dělá z „Four The Hard Way“ o kousek lepší album, než jakým ve skutečnosti je. Velmi jej brzdí průměrnější kousky „Sick Little Twisted Mind“ (nejméně podařená věc desky), „The Girl Ain`t Bulit To Sleep Alone“ a „Heartbreak Suicide“, poukazující na fakt, že album vznikalo ve spěchu a mělo jen uklidnit staré fanoušky, že u Danger Danger je naoko všechno v pořádku.
Až tak pravda to nebyla. Kapela hned po vydání upozornila, že jak Timmons, tak Smith (a nakonec i Rey) jsou pouze hostujícími muzikanty pro toto album a dál se budou Danger Danger prezentovat jako trojice Paul Laine, Bruno Ravel a Steve West. Ani turné, kam se s kapelou vypravil i Timmons, příliš nezafungovalo, poměry na americké scéně nebyly rozhodně tak příznivé jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Znovu se mluvilo o pauze, ale tentokrát za to mohly ambice Bruna Ravela, který se nechal zlákat do projektu Westworld, který postavil zpěvák hardrockových TNT Tony Harnell a kytarista metalistů Riot Mark Reale. „Jsme jen kámoši z New Yorku a děláme to pro zábavu, nic víc,“ tvrdil tehdy Ravel, ovšem masivní propagace Westworld a jejich debutové (mimochodem výtečné) album svědčily o něčem jiném. Na Danger Danger se už zase zapomínalo…
|