Mainstreamová média se o Danger Danger nezajímala a pro kapelu byla situace docela na hraně. Její lídři Bruno Ravel a Steve West si pochvalovali, že vydávají hudbu pouze přes vlastní vydavatelství Low Dice a nejsou vázáni termíny, ani omezováním tvůrčí svobody, ale museli uznat, že částečná recyklace materiálu pro připravované album „Cockroach“ na desce „Four The Hard Way“ nevyšla tak, jak si společně se zpěvákem Paulem Lainem představovali. Album vyšlo v naprostém utajení a dostalo se jen k hrstce skalních fandů, kteří kvitovali, že se kapela po experimentálním počinu „Dawn“ vrátila ke klasičtějšímu zvuku, ale i tak byli Danger Danger širší veřejnosti považováni za mrtvou kapelu. Ravel mnohem více pozornosti soustředil na projekt Westworld, který s prvními dvěma alby získával ve světě pozitivní recenze. Westworld se ale brzy vyčerpali, protože hlavní tahouni zpěvák Tony Harnell (TNT) a kytarista Mark Reale (Riot) se vrátili k povinnostem v domovských kapelách. Ravel měl ale otevřená zadní vrátka, protože souběžně s Westworld pracoval i na novém materiálu pro Danger Danger.
Nečekalo se, že nové album Danger Danger vyjde takřka souběžně s druhým počinem Westworld. V nich nebyl Ravel autorsky činný a proto měl v zásobě řadu nových skladeb, které chtěl použít pro mateřskou formaci. Samostatně ve svém domovském Vancouveru pracoval i Paul Laine, takže na přelomu let 1999 a 2000 při setkání kapely v New Yorku padlo rozhodnutí, že je třeba nové skladby vydat. Kapela poskytla několik rozhovorů, kde svorně tvrdila, že nový materiál je tím nejsilnějším, co kdy dala dohromady. Klasické chvástavé řeči, řeklo by se… Ale Danger Danger měli skutečně nabito ostrými. V jednom případě sáhli do šuplíku, aby vytáhli skladbu „When She`s Good She`s Good (When She`s Bad She`s Better)“ pocházející z původních nahrávacích frekvencí „Cockroach“, ovšem nakonec se tato skladba ukázala pravděpodobně nejslabší položkou nové desky, nazvané poněkud krkolomně „The Return Of The Great Gildersleeves“.
Kapele se na albu podařilo udělat takřka dokonalý průsečík mezi někdejší hitovou jiskrností (i když návrat k rozjásanému debutu se nekoná) a modernější tváří, využívající mnohem tvrdších kytar i moderních technologií, dodávajících albu mírně tajemný opar a zvláštní noční atmosféru. Ta zafungovala a ukázala, jak dobře se daří kapele jít s dobou a přitom skládat věci, které nemohou zklamat fanoušky prvních dvou alb. „The Return Of The Great Gildersleeves“ je jasný vrchol druhé poloviny kariéry kapely a pokud bychom srovnávali s prvními deskami, je tento počin pravděpodobně lepším a především kompaktnějším dílem než „Screw It!“. To, že kapela odmítá žít z minulosti (jaký to opak oproti poslední desce „Revolve“) ukazuje už otvírák „Grind“, jemuž dominují tvrdé kytarové riffy a výrazný refrén, který jako kdyby chtěl zdůrazňovat, že Danger Danger dokáží být stejně tvrdí jako v období „Dawn“, ovšem přitom si zachovávají vlastní tvář, což jim v roce 1995 nešlo. „Grind“ sice nastaví tvář alba po zvukové stránce, ale formu kompoziční nereprezentuje úplně. Album má řadu poloh, což dotváří jeho barvitost a ukazuje, že Danger Danger byli v roce 2000 znovu na vrcholu sil.
Nebojí se moderního výrazu, dominantního pro skladbu „Six Million Dollar Man“, v níž překvapí velké množství samplovaných zvuků (na svědomí je má producent debutového alba Lance Quinn), nebojí se ani dramatičtějšího pojetí v „Dead Dog“, jediné položce, která nápadně připomene desku „Dawn“. Zbytek alba je mnohem tradičnější, na povrch vyplouvá tradiční melodičnost kapely. Velkolepé hity „Dead, Drunk & Wasted“ a „I Do“ lze považovat za jedny z nejlepších kompozic, které kdy kapela světu dala, stejně jako baladickou „She`s Gone“, působící jako odpověď na dávnou „Don`t Walk Away“, i když se její atmosféra vzdaluje z prosluněné pláže a spíše symbolizuje vlahou letní pozdní noc. Podobnou atmosféru má i kytarově-klavírní chuťovka „My Secret“, další nepopiratelný důkaz fungujícího skladatelského vzorce Laine – Ravel – West. Pokud by po ní album skončilo, nebylo by nad čím uvažovat a absolutní hodnocení by „The Return Of The Great Gildersleeves“ neminulo…
Konec alba působí trochu natahovaně, i když o zbytečné vatě se úplně mluvit nedá. Ve srovnání s předchozími skladbami působí „Cherry Cherry“ trochu infantilním dojmem a připomene horší skladby ze „Screw It“. „Get In The Ring“ poněkud torpéduje snaha o tvrdší vyznění, rozmělňující se v nefunkčním refrénu i sloce, lehce připomínající „Hooligan`s Holiday“ z bezejmenného alba Mötley Crüe. Podobně tvrdou a zároveň přitažlivě melodickou věc jako je §vodní „Grind“ se v tomto případě Danger Danger dát dohromady nepovedlo a to i přes trochu schizofrenní výborné kytarové sólo Andyho Timmonse, znovu pasovaného do role speciálního hosta. Slušně vyzní závěrečná „Walk It Like Ya Talk It“, energická věc, sázející především na svižné tempo, ovšem mírně postrádající genialitu kompozic z prvních dvou třetin alba. V rockovém ranku i v diskografii Danger Danger představuje i tato věc pořád velice silný nadprůměr.
Přestože album nepotkal stejný osud jako „Four The Hard Way“ a svět se o něm přece jen dozvěděl, žádné velké tažení hitparádami se nekonalo. Přesto je „The Return Of The Great Gildersleeves“ velmi důležitou nahrávkou, jelikož Danger Danger znovu ukázala jako plně funkční kapelu. Zásadní byla tato deska i pro Paula Laineho, protože nejpozději s jejím vydáním jej fanoušci přijali za svého. Tehdy se ještě nikdo netušil, že se jeho dny v kapele brzy sečtou…
|
