Rock pro mladé s duchem osmdesátek? Svého času si Cassidy Paris vysloužila titul nejmladší akvizice vydavatelství Frontiers. Netuším, jestli si tohle postavení stále ještě drží (není to tak dávno, co se o ní v téhle rovině mluvilo, takže je to stále klidně možné), ale poslechnete-li si její aktuální album „Bittersweet“ (podstatně přiléhavější název, než mělo minulé album „New Sensation“), i bez toho, abyste o Cassidy hledali nějaké bližší podrobnosti, dost možná vás napadne, že tahle rocková samička se z hudebního vejce vylíhla teprve nedávno, a jelikož její pop-rock je velmi přístupný a taneční, že cílí na stejně starou generaci posluchačů.
Pro rockové příznivce může být dobrá zpráva, že oproti minulé desce to Cassidy bere (alespoň v části alba) za ostřejší konec. Odkazuje se na Debbie Harry, Pat Benatar, Joan Jett a Litu Ford (nicméně zdůrazňuje, že nezapomíná na vlastní pohled) a byť bych to zatím na takhle vysokou ligu neviděl, dokážu si představit, že třeba jednou by to klapnout mohlo. Důvody, proč zatím ne, jsou dva – rebelie a osobitost na desce probleskuje, ale jen tak zlehýnka, aby Cassidy od sebe příliš brzy neodehnala křehčí duše (v žádném případě netvrdím, že jde o nějaký kalkul, to, co s podporou protřelých businessmanů z Frontiers Cassidy dělá, mi z její strany přijde čisté, bezelstné a s patřičnou vášní), a nápadů zatím není tolik, aby třinácti položkové album v sobě nemělo nezanedbatelnou porci univerzální nádivky.
Byť je to pochopitelné (kdo z mladých by dneska trpělivě poslouchal jednu desku třičtvrtě hodiny?), Cassidy vystřílí to nejzásadnější v první třetině alba. Po lehce dramatickém úvodu se z „Butterfly“ vyklube šťavnatá rockovka s ostrým drápem, tanečním podtónem a smyslně zvonivým vokálem, robustnější duetovka „Nothing Left To Lose“ se opírá o neúprosnou naléhavost, ve „Finish What We Started“ dojde na sympatickou vokální oprásklost, byť refrén vás ve skoro koketním duchu táhne na parket, v dravé „Wannabe“ už je vzorec skladeb celkem odhadnutelný, ale refrénová skákačka vám bude v hlavě po poslechu alba naskakovat ještě dlouho… Ve chvále by se dalo v pohodě ještě pokračovat, navzdory tomu, že „Bittersweet“ nestaví na složitostech, je poměrně předvídatelné a v druhé polovině začne poměrně rychle tuctovatět. Ale v souboji mezi jiskřivou rockovou chytlavostí a všední obyčejností má v rámci kompletního alba první hromádka jasně navrch.
Budete-li chtít v pozadí najít vliv mentora Paula Laineho (Danger Danger), který s Cassidy začal spolupracovat dávno před tím, než spadla do sítě Frontiers, a toto spojenectví stále trvá, jde to, spojnicí je melodicky houpavý hard rock a chytlavé refrény, kterými je „Bittersweet“ velmi slušně nacpané. A kdyby na dalším albu byla Cassidy ještě víc bitter než sweet, věřím tomu, že by název debutové mohl přijít znovu na přetřes. A tentokrát s reálným základem.
|