Dalo by se říct, nic nového pod sluncem. Tam, kde Savatage skončili na „Hall Of The Mountain King“, tam plynule navazují na „Gutter Ballet“. Lze jen konstatovat, že území, která začali dobývat na minulém albu, jsou na nové desce již kompletně obsazena a začíná se nejen s jejich důkladným objevováním, ale i s těžbou velice cenných materiálů. Criss Oliva se konečně nechal přesvědčit, že dvě kytary by Savatage mohly hodně slušet a tak se ještě nedávno zahalený Chris Caffery stává stálým (respektive, vzhledem k vlastní „nedisciplinovanosti“, tedy důvěrnému kamaráčoftu s alkoholem a drogami, který na rozdíl od jiných členů kapely nedokázal ukočírovat, zatím pouze dočasným) členem kapely. I přes to, že došlo k tak intenzivnímu posílení kytarové složky a Criss si s Chrisem velice dobře rozumí, je nakonec tím nejvýraznějším nástrojem Jonovo piáno. Savatage totiž stále víc inklinují k promyšleným, zamyšleným a složitějším postupům a výsledkem je epický sound, s menším množstvím svalové hmoty, o to víc rafinovanější a v nejdůležitějších okamžicích alba piánem citlivě obohacený.
Savatage i na tomto albu mají natolik skvělé nápady, že si mohou dovolit kašlat na zažité metalové konvence. Sázka na vypjatou atmosféru stoprocentně vychází, už jen proto, že trumf v podobě hlasivek Jona Olivy je vybroušen do dokonalosti a Jonův výkon na albu „Gutter Ballet“ je jedním z jeho nejpovedenějších. Jon dostává dostatek prostoru pro citlivé recitály i děsivý řev a se všemi svými emocemi zachází velice dramaticky.
Zmiňoval-li jsem důležitost klavíru na desce, není to proto, že by jej Savatage museli využívat za každou cenu a udělat z něj tu největší dominantu. Naopak, používají ho velice nápaditě a uvážlivě. Ale určitě to není náhoda, že dvě nejdůležitější písně z alba jsou malovány právě za výrazného přispění poetických klapek. Schopnost pojmenovat desku podle jedné z nejpovedenějších skladeb Savatage neopouští ani u tohoto opusu (původní název měl znít „Temptation Revelations“ a následně „Hounds Of Zaroff“, ale nakonec to kluci vybrali moc dobře :-)). Klavírní intro u „Gutter Ballet“ nejlépe charakterizuje právě prošlapávanou stezku směrem k pompéznosti. Savatage skvěle skloubili orchestrální vznešenost a rockovou lehkost. Razantní melodii vévodí Jonův vokál, velice pružný, schopný vyjadřovat svoje pocity do nejmenšího detailu, promakaná kompozice nechává vyniknout i instrumentálnímu mistrovství všech členů kapely. Nekompromisně gradující nálada vrcholí Jonovým brutálním řevem, vyvolávajícím mrazení v zádech. Druhým vrcholem je citlivě drsná balada „When The Crowds Are Gone“. Piánové cinkání ostře zařízne mohutný nástup kytar, jímavost písně má sílu vymačkat z vás poslední slzu, Jon vypjatě míchá osudovost a naději, což je kombinace, ke které Savatage sáhnou v budoucnu ještě mnohokrát, ale právě zde jí poprvé dotáhli do maxima. A zmínit je třeba i osudový text, jehož pasáž (údajně nejoblíbenější text Crisse Olivy za celou dobu jeho hudebního působení) se objeví ještě v dalších dvou písních Savatage. Výčet toho nejlepšího z desky by nebyl úplný bez pomalé „Summer´s Rain“. Miluju ty vyhrocené chvíle, kdy si Savatage svojí uplakanou jemnou poetikou navolňují fanoušky, aby je vzápětí rozbourali masivní instrumentální hrází a do téhle citové rozervanosti vypustí zdivočelého Jona, šponujícího svoje hlasivky do naprosté extáze.
Zmiňovat přitažlivost kytarových hrátek netřeba, už bylo mnohokrát napsáno, že typická hra Crisse Olivy je postavená na neutuchajícím a vytrvalém prohánění prstů po hmatníku. Tentokrát vynásobte všechny kouzla dvěma a vychutnejte si umění třeba v rozvláčné, jednoduché a těžkotonážní „Hounds“, která se z hlediska vypjatých emocí může mezi ostatními skladbami trochu ztrácet, ale vše dohání instrumentální barevností a divokým urváním se ze řetězu v závěru skladby. Savatage nezapomenou na pamětníky hrubých, agresivních a uřvaných melodií („Of Rage And War“, „She´s In Love“ či „The Unholy“), ani na vyznavače instrumentálních skladeb („Temptation Revelation“, „Silk And Steel“), kterými důkladně ředí vypjatou atmosféru. Absolutnímu hodnocení nezabrání ani fakt, že závěrečná „Thorazine Shuffle“ na konci totálně našponovaného díla už nemůže přinést grandiózní finále, takže spíš jen zklidňuje zjitřenou duši. Nakolik pravdivá je informace, že v posledních třech skladbách desky se Savatage poprvé pokusili o vytvoření minikonceptu, nevím. S ohledem na to, k čemu se pomalu začínalo v kapele schylovat, bych tomu i uvěřil.
První reedice desky přinesla další srovnání vokálů Jona Olivy a Zacka Stevense v podobě písně „All That I Bleed“ z alba „Sirens“, tentokrát v Jonově podání. Druhá reedice přináší živou verzi skladeb „Hounds“ a „When The Crowds Are Gone“.
Po albu „Gutter Ballet“ začali být Savatage spojováni s progresivním metalem, našli se i hlasy, které o Savatage mluvili jako o přímých nositelích odkazu Queen v metalovém kabátě. A pokud jsem se na začátku seriálu o Savatage zmiňoval o šplhání na pomyslný žebřík, tak právě teď kapela (poprvé, ale nikoliv naposled) natáhla ruku po jeho nejvyšší příčce.
|
