PARADISE LOST - Medusa
S Paradise Lost je to těžké. Svou poslední deskou „The Plague Within“, přestože jí řada fanoušků přivítala, popřela vývoj, který za svou kariéru absolvovala a obloukem se vrátila ke kořenům debutu „Lost Paradise“ z roku 1990. Proč takový tah, když má tahle kapela na svém kontě tak stylotvorná a zásadní díla jako „Icon“, „Draconian Times“ a „One Second“? Uspokojivé vysvětlení chybělo. Paradise Lost jako kdyby odvrhli to nejzajímavější, co jejich tvorba po léta nabízela a i když v novém tisíciletí přece jen trochu tápali, desky jako „Symbol Of Life“ (především), „Paradise Lost“ nebo „Tragic Idol“ nebyly vůbec špatné a proto se tento návrat k dřevnímu doom/death metalu zdál až nepochopitelný. Ovšem kdo vidí do nitra umělcova…
„The Plague Within“ nakonec ukázala, že si své místo v diskografii přece jen zaslouží, i když se nemůže rozhodně řadit vedle zmíněných monolitů z poloviny devadesátých let, ani mezi zdrařilejší alba let pozdějších. Kapela si za poslední deskou ale stála, což dokazovaly nejen propagační rozhovory (tam je vychvalování nového materiálu nutnost), ale i interview, která poskytovali Paradise Lost před vydáním novinkového alba „Medusa“.
Bylo tedy už dávno před vydáním jasné, že se bude jednat opět o materiál, který bude nejvíce příbuzný s jejich začátky. Dokonce zpěvák Nick Holmes tvrdil, že novinka má asi nejblíže k desce „Shades Of God“. A s tím se v podstatě dá i souhlasit, ovšem s tím, že tak skvělé věci jako „Pity Of Sadness“ nebo „As I Die“ zde najít nemůžete. Prostě to už dnes Paradise Lost neskládají. „Medusa“ proto opět rozdělí příznivce na dva tábory. Těžko totiž uspokojí ty, kteří měli rádi jejich nejslavnější období, ovšem, ti kteří na ně kvůli experimentům typu „Host“ dávno zanevřeli, budou pravděpodobně spokojeni. Alespoň stylově.
Nebudeme si totiž nalhávat to, že jsou Paradise Lost stále skladatelsky tak invenční, jako byli v dobách svých začátků, kdy dokázali přijít s tak skvělou věcí jako byla „Gothic“, která rázem bořila mantinely a zažité míty o death metalu padaly. Úplně bezzubí nejsou, ale dřívější jiskra je už tatam. Navíc je „Medusa“ hodně nepřístupná deska, což jasně dokladuje hned úvodní „Fearless Sky“, osmiminutová suita rozjíždějící se zvukem hammondů, zaujme sice (jako už tradičně) Mackintoshovými kytarovými vyhrávkami, které se již postupem let staly legendárními, ale jinak tápe a posluchač v ní jen těžce hledá záchytná místa. Nick Holmes se už opět definitivně pohybuje (z drtivé většiny) v hlubokých murmurových polohách, přestože místa, kde zpívá čistým hlasem, což je zejména „The Longest Winter“ nebo titulní „Medusa“, patří k tomu nejlepšímu co novinková kolekce nabízí.
Škoda jen, že se jedná jen o zajímavé momenty, protože většina skladeb (převalujících se v pomalých doomových tempech) jsou nenápadité kousky typu „From The Gallows“, „No Passage For The Dead“ nebo „Blood & Chaos“, kde sice kapela hraje dobře, Holmes svého murmuru využívá rovněž slušně (i když mnohem lepší by bylo kdyby skutečně zpíval, protože hlas stále ještě má), ale co naplat, když člověk něco podobného od Paradise Lost slyšel už dávno a to v lepším provedení. Kupodivu zajímavější jsou pak bonusy „Shrines“ a „Symbolic Virtue“ (ještě doplněné dávnou „Frozen Illusion“ z debutu „Lost Paradise“), jež nabízejí mnohem pestřejší paletu nálad a kompozičních nápadů než většina zbytku desky.
Navíc „Medusa“ rozhodně není deska na první poslech. S přibývajícími prozkoumáváními její síla sice trochu roste, ovšem žádný velký zázrak se nekoná ani tak. Zůstane jen potvrzení toho, že tahle kapela má definitivně už svá nejlepší léta za sebou.
★ 6/10
YouTube ukázka – The Longest Winter
Seznam skladeb:
1. Fearless Sky
2. Gods Of Ancient
3. From The Gallows
4. The Longest Winter
5. Medusa
6. No Passage For The Dead
7. Blood & Chaos
8. Until The Grave
9. Frozen Illusion
10. Shrines
11. Symbolic Virtue
Sestava:
Nick Holmes - zpěv
Greg Mackintosh - kytara
Aaeron Aedy - kytara
Steve Edmondson - baskytara
Waltteri Väyrynen - bicí
Rok vydání: 2017
Čas: 57:03
Label: Nuclear Blast
Země: Velká Británie
Žánr: doom/death metal
Diskografie:
1990 - Lost Paradise
1991 - Gothic
1992 - Shades Of God
1993 - Icon
1995 - Draconian Times
1997 - One Second
1999 - Host
2001 - Believe In Nothing
2003 - Symbol Of Life
2005 - Paradise Lost
2007 - In Requiem
2009 - Fatih Divides Us - Death Unites Us
2012 - Tragic Idol
2015 - The Plague Within
2017 - Medusa
Související články
Foto: archiv kapely
Přečteno: 5069x
Komentáře
Z velkým odstupem času zjišťují, že mě Medusa baví z po-návratových desek nejvíce. Což asi u moc fanoušků nebude, z koncertního setu vypadly všechny skladby téhle desky a obecně je to materiál velmi nepřístupný. O to lepší.
za mě je novinka jejich bezkonkrenčně nejlepší deska !
Právě tebou jmenované desky, zejména Symbol Of Life, mám hodně rád, to je podle mě jejich poslední velká deska. Za mě to rozseknutí totálním retrem na The Plague Within způsobilo, že jsem tu kapelu skoro odmával. Ta éra 1991 až 2002 je prostě nedotknutelná.
Je pravda, že legendární počiny samozřejmě nepřekonají. Já osobně nejvíce cením Icon/Draconian Times. Na druhou stranu přijde mi, že po svém návratu od elektroniky k metalu se v tom tak nějak plácali. Od Symbol of Life až po Tragic Idol. Takový sice solidně vymyšlený, ale vesměs neškodný "metálek". Z těch desek si pamatuji vždycky jen pár věcí. Na Plague to rozsekli totálním retrem a za mě dobře udělali. Plague i Medusa má zase svůj ksicht. A novinka mi přijde ještě lepší. Uvidíme po čase. :)
Někdy retro úplně tak nevadí, ale u Paradise Lost je problém ten, že když má kapela na kontě desky jako Gothic, Icon, Draconian Times, One Second nebo i Host, tak je naprosto zbytečné vracet se až někam před ně. Ten vývoj na téhle kapele byl jednu dobu okouzlující a pak jsou ty návraty o to složitější.
Super. Mě přijdou všechny tři desky zpětně velmi dobré. Docenil jsem je až teď s novinkou. V podstatě zopakovali svůj vývoj Gothic/Icon/Draconian Times a zasadili ho do takové moderní intepretace a trilogie. Já osobně nesnáším trend retrodesek a vracení ke kořenům, skoro vždy je to paskvil a nudná imitace. Ale PL se to prostě povedlo a beru to.
Recenze samozřejmě bude. Oficiálně deska vychází za týden, tak si se závěry na to počkáme. Ale myslím, že tentokrát bude recenze přívětivější než na poslední dvě alba.
Doufám, že bude recenze na novinku Obsidian. Za mě je super, že se odvážili po retro dvojbloku Plague/Medusa zase změnit směr. Na první singl Fall From Grace vůbec nedejte, působí jak něco co zbylo z předchozích let. Zbytek alba je taková moderní verze Draconian Times.
Podivuji se nad označováním Shades of God jako nad nepřístupnou deskou. To mi v tomhle směru přijdou náročnější Gothic a Icon. No a samozřejmě poslední dvě desky. Osobně preferuji Tragic Idol a Faith Divides Us, ty má za jejich top, spolu s One Second a právě Shades of God.
A One Second? Já mám velký problém s nahrávkami, co zní jako něco(kdo) a One Second tam k mé nelibosti patří. PL byli do té doby naprostý originál a One Second poprvé zněla jako někdo. Tenkrát jsem to nepochopil. Dneska už je to lepší a uznávám určité kvality nahrávky:-)
Gothic je každopádně kult a absolutní stylotvůrce! Byla to první deska PL co jsem slyšel jako novinku. Shades Of God je docela náročná na poslech, celkem nepřístupná, ale po letech naprostá klasika a taky nejoblíbenější Mackintoshova deska.:-)
Tahle deska se mi zpočátku vůbec nelíbila - nevýrazné skladby, nikde nic výjimečného... Ale jak psal někdo pode mnou, tohle se musí hodně naposlouchat. Momentálně si to pouštím dost často a nechápu, že jsem v tom ty monumentální hity neslyšel hned.
Shades Of God mě nikdy dvakrát nebavila, to jsem měl vždycky radši spíš Gothic (desku). O Icon a Draconian Times se není třeba bavit, to jsou zásadní díla celého metalu. Mám moc rád i One Second a ani Host neberu jako špatnou desku, i když určitě ne jejich nejlepší. Z novějších alb si nejvíce vážím Symbol Of Life a nakonec i Tragic Idol.
Já jsem naopak hodně rád, že upustili od toho strašného depešáckého období a podobných samplovaných vlivů. Ten cukrlátkový hlásek Nickovi fakt neseděl. Svatá trojice? Shades Of God, Icon a Draconian Times! Jsem rád, že máme zase Paradise lost.
Ale ale, naposlouchal. ta deska mi prostě nesedí, ale to bude tím, že mi nesedí ani současná tvář Paradise Lost. Nelíbila se mi ani The Plague Within, kterou do top 3 určitě řadit nemůžu a neoslovila mě ani Medusa. A není to jen tím, že Holmes v drtivé většině používá murmur, který mi k PL už dávno nepasuje, ale tím, že prostě věci jako Gothic (myslím skladbu) nebo As I Die už dnes nenapíšou (když jsme teda u toho metalového období).
Tak předchozí deska mi sedla rozhdoně víc...aůe novinak má své kouzlo. Rozhodně zajímavý krok kapely, která jeden čas zkoušela synth pop....u mě tedy za 7,5/10, protože když má člověk náladu na takovou muziku, je Medusa hodně povedené album
Ale ale, tady zase někdo pořádně nenaposlouchal! Mé první dojmy byly úplně stejné, ale tady vůbec nejde o žádné hymny, ale celkovou ponurou atmosféru a progres. Nikdy nenahrajou stejnou desku a novinka to jen potvrzuje. Tak 10 poslechů a můžem se bavit. Pokud něco zaujme hned, stojí to většinou za hovno. Podobně to mám s Arch Enemy. Během prvního poslechu jsem to v půlce vypnul a dneska?
Ani mne novinka extra nešmakuje, jednoducho mi strašne chybaju typicke melodie, ci uz sa bavime o speve alebo o gitarovej stranke. Je to zväčša pomale, miestami nezaživne s občasnym svetlym momentom. Pritom The Plague Within mam strasne rad, ma krasne hymnicke pecky(no hope, return, victims, atd) i rychly narez (Flesh from bone), toto je proste jednoliata a ťažkopreniknutelna nuda. 6,5/10 ale netvrdim ze to nemoze časom porásť.
„The Plague Within nakonec ukázala, že si své místo v diskografii přece jen zaslouží, i když se nemůže rozhodně řadit vedle zmíněných monolitů z poloviny devadesátých let, ani mezi zdrařilejší alba let pozdějších." Nesouhlasím, pro mě osobně je to deska minimálně z top 3 od PL. A znám i další fanoušky, co to mají stejně...