SODOM - Masquerade in Blood

V roce 1995 vydal Sodom album s názvem „Masquerade in Blood“. Kdyby ale chtělo být německé trio férové, muselo by nahrávku ocejchovat titulem „jak pokoušet trpělivost svých fanoušků, část II.“, případně „sorry, ale nic lepšího z nás nevylezlo“. Pokud se při poslechu předešlého zápisu „Get What You Deserve“ zdálo, že už kapela nemá kam spadnout, sedmá řadovka přesvědčila všechny o opaku. Vzniklo dílo plné kašovitého obsahu, jež je vhodné možná tak pro metalové sadomasochisty nebo fetišisty, kteří album mohli teoreticky používat jako kulisu ke své perverzní činnosti.

Před tvorbou desky bylo opět nutné hledat nového kytaristu. Andy Brings byl z dodnes ne úplně jasných důvodů odejit, což se neobešlo bez hořkosti a zlé krve. Andyho nahradil Dirk Strahlmeier alias Strahli, což byl týpek koketující s drogami, o kterém před tvorbou alba (ani po něm) moc lidí neslyšelo, až do doby, kdy v roce 2011 zemřel na předávkování. Temnota tohoto příběhu jakoby zároveň symbolizovala auru fošny „Masquerade in Blood“. Špína, hnus, zvratky a podivná, jakási exploatačně destruktivní energie. Album je vlastně hudebním ekvivalentem hororů jako I Spit on Your Grave nebo kousků od Roba Zombieho, které jsou sice brutální, ale ne moc kvalitní. Kdybyste se ztratili v nějakém vidlákově a z oken rozpadajících se baráků slyšeli hrát tuhle desku, víte, že je nejvyšší čas zdekovat se pryč.

O produkci nahrávky se opět starali noví aktéři (včetně Angelrippera), což ale neznamená, že Sodom tenkrát experimentovali se zvukem, a pokud ano, tak jenom v těch nejhorších konotacích. Chrastivá akustická změť desky se pohybuje na hranici poslouchatelnosti, na které spolu s Němci balancujeme podle kvalit té které skladby. Záchytných madel k cestě za světlem je pomálu, většinu hrací doby jsme naopak nenávratně stahováni blíže a blíže k hudebnímu peklu. Úvodní titulka s adekvátně zlým riffem patří mezi minimum songů, u kterých je možné litovat horšího zvuku. Tohle by za optimálních produkčních okolností mohlo fungovat, což dále – s hodně přivřenýma ušima - platí pro kusy „Fields of Honour“ (s opětovnou zdravicí na adresu vzývaných Motörhead), „Shadow of Damnation“, „Unwanted Youth“ a „Scum“, ve kterém se dají rozkrýt stopové prvky funkční atmosféry.

Zbytek playlistu prohlubuje bezduché koketování mezi thrashingem a HC punkem, které je servírováno na špinavých talířích a poblitých ubrusech, kdesi v kanálu hluboko pod městem. Album sice nedosahuje odpudivé úrovně debutového zápisu, ve prospěch prvotiny ale částečně mluví okolnosti a doba, ve které vznikla. Omluvy pro dílo „Masquerade in Blood“ se oproti tomu hledají těžko, zřejmě proto, že žádné neexistují.