WARBRINGER - Wraith and Ruin

Doba není dobrá. Mnoho lidí se obává budoucnosti, mají strach a deprese. Jedním z nich byl i John Kevill. Začal chodit za terapeutem, který mu sdělil, že jeho starosti jsou naprosto legitimní a že jediným funkčním lékem jsou antidepresiva. Dotyčný odborník ale možná netušil, že jeho pacient je frontmanem skupiny, která hraje thrash metal, jenž může posloužit jako ideální psychická terapie. Pochopil to i americký zpěvák, který odmítl léky a svoji frustraci raději vtělil do textů alba "Wraith and Ruin", v pořadí sedmé studiovky kapely Warbringer.

V Kevillových zpěvech je skutečně ukryto obrovské množství agrese. V základu hardcorová vokální intenzita působí chvílemi rušivě, přesto si na ni zvykám lépe, nežli v případě minulých zápisů Warbringer. To samé platí pro muziku, která se zakusuje s kýženou chytlavostí a dovoluje si album užít na desítky poslechů. Skladby jsou v souladu s moderněji pojatým skladatelstvím rozvrstveny náladotvornými i nadžánrovými sekvencemi, přesto jim dominuje příjemný starosvětský feeling. V bonmotové zkratce bychom mohli napsat, že novinka Warbringer zní jako propracovanější verze řeckých Suicidal Angels.

Úvodní políček "The Sword and the Cross" vyloží karty na stůl. Po natlakovaném vstupním dějství přijde na řadu zpomalení ve formě dlouhé atmosférické pasáže. Tohle si může dovolit pouze kapela, která si je vědoma svých schopností, a zároveň plně důvěřuje posluchačům, že se z podobného skladatelského přístupu nezhroutí. Samozřejmostí jsou prvotřídní hráčské výkony (včetně několika výborných sól) a moderně plnokrevná zvuková produkce. Široké spektrum fanoušků je jistě připraveno i na melodeathové prvky navazující klipovky "A Better World", případně blackovou pasáž, jež je ukryta ve zřejmě nejprogresivnějším kousku "Cage of Air". Část z nich si užije rychlopalebné úseky stop "The Jackhammer" či "Strike From the Star", jiní zase upřednostní pečlivě budovanou temnotu treku "Through a Glass, Darkly" nebo valivé groovy náběhy "Neuromancera". Mnohem pravděpodobnější je ovšem teze, že se osmero nových skladeb rozložených na rozumné čtyřicetiminutové ploše zalíbí úplně všem, včetně posluchačů, kteří nepatřili do přední fandovské linie této kapely. Sám jsem toho důkazem.