THE SWITCH - No Way Out

„Je to jako řídit Testarossu v herním automatu Outrun, žvýkat Juicy Fruits a pouštět si hudbu na walkmanu“, charakterizuje jednu ze skladeb debutového alba „No Way Out“ basista The Switch Dennis Butabi Borg. Není nutné upřesňovat kterou, protože v téhle osmdesátkové náladě se odehrává kompletní nahrávka, jež vzhlíží k žánru, zadělávajícího kvantem laku na vlasy na díru v ozónové díře. Bratři Tommy a James Martinovi k tomuto světu měli blízko už prostřednictvím svého působení v kapelách Vega a Nitrate, v křiklounovi Bobby Johnovi našli ideálního parťáka pro tento styl a Dennis se kolem Martinů motal v minulosti už natolik intenzivně, aby mu bráchové hodili lano i do nového projektu.

Při pohledu na obal alba, který vás táhne spíš do světa kinematografie, by vás vize hard rockové kapely možná na první dobrou netrkla. Nicméně The Switch k muzice přidávají i vysvětlení, že „No Way Out“ míří do světa filmu a hraje si s představou, že imaginární film „The Switch“ je trhák z roku 1987, který sleduje osud Bobbyho Johna, jenž se s kapelou vydává na turné po USA, nicméně jeho život je v ohrožení díky problémům s mafií. Kapela musí vyměnit kytary za zbraně a pustit se do boje o přežití.

Hudba „k filmu“ je plná kláves, lehkonohá, melodická, občas koketující s dospěláckým rockem, občas ale i s trochu těžkým pozadím, a aby mohla fanoušky hair metalu strhnout, museli by do ní The Switch nastřelit podstatně větší porci nadrzlosti a páskovitosti. Na „No Way Out“ se hraje spíš na usedlejší notu. Vrchol energičnosti a chytlavosti najdete ve zpěvné „Young Gun“. Snad fakt, že téma skladby se zaměřuje na vysvětlování toho, jak říct svému dítěti, že svět není jen slunce a duha, a že někdy může být velmi temné místo, dodal silnější a dravější náboj, který kapelu nezbavil melodičnosti, ale příjemně ji nabrousil.

K tomu, co od alba čekat globálně, stačí nasát úvodní svižnou „Danger On The Loose“ a následující, trochu usedlejší „Play The Game“ se zvonivými klávesami a silným sloganovým nápěvem. Pohodová, zpěvná nálada, klávesová košatost, jemně štiplavé kytary a stabilní, trošku statická rytmika jsou různě tvarovány – v „Young Hearts“ s romantičtějším nádechem, v „One Night With You“ s cajdáčkově sladkou atmosférou, v závěrečné „Stranger Eyes“ prostřednictvím dramatičtějšího saxofonu, ale základního melodicky přitažlivého formátu se drží celou dobu. 

Solidní album ze světa, kde už všechno podstatné bylo řečeno, ze světa, který má blíž k Foreigner než k Mötley Crüe. Zodpovědět otázku, jestli by se The Switch dokázali prosadit v osmdesátkách, se nedá (byť si myslím, že by šance byla velmi slušná), ale lze se ně spolehnout jako na dobře fungující, nostalgickou vzpomínku s čerstvým nádechem.