BRUTUS - Ou jééé... aneb krása poetiky čtvrté cenové

Může se zdát, že Brutus je kapela, která je stará jako lidstvo samo. Každý rok poctivě obráží venkovní taneční parkety, poutě, různé městské a obecní slavnosti a plní kulturní domy po celé republice. Pro někoho může představovat nejryzejší český bigbít, pro někoho je to neposlouchatelný šraml. Pravda může být dvojí, ale je nepopiratelný fakt, že Brutus je prostě fenomén. Chodí na ně zasloužilí důchodci, lidé v produktivním věku i dospívající mládež, která doma poslouchá úplně jinou hudbu, ale bez skladeb Brutusu si alespoň jeden z letních večerů za rok nedovede představit. Hudba kapely z Rakovníka je skutečně určena k tanci a poslechu, nejlépe s nějakým drinkem pod kůží, protože v takovém stavu se přehlédnou infantilní texty, rozpačitější muzikantské výkony i falešný zpěv. U této kapely je to všechno jedno, zábava, ač na různých úrovních pokleslosti, je na prvním místě. Některé ze zlidovělých skladeb se mohou hodit k dnešní zábavě, kdy umělecké neduhy přehluší bouchání láhví šampaňského…

Kořeny Brutusu sahají do poloviny šedesátých let, kdy v Rakovníku vznikla kapela Mandragora. Reflektovala tehdejší rockovou revoluci a její členové hltali z rádia skladby The Beatles, The Who či The Rolling Stones. Přestože u toho nebyl nikdo ze současných členů (skutečně ani klávesista a zpěvák Saša Pleska), zde byla vytvořena tvář, z níž Brutus čerpá dodnes. Jak končila svobodnější šedesátá léta a republikou mašírovala sovětská armáda, ostříží zrak strany a vlády se zaměřil na kulturní scénu, kde se chystaly velké čistky. Nevyhnuly se ani Mandragoře, odkud postupně mizeli původní členové, aby byli nahrazováni novým ansámblem, který byl pod pohrůžkou zákazu činnosti nucen změnit název z Mandragory na Elektronik a chvíli byl zase klid. V té době do kapely nastoupiI později známý bavič a herec Václav „Upír“ Krejčí, ovšem to pro historii souboru není důležité. Mnohem zásadnější je fakt, že v roce 1974 do Elektroniku přišel vystudovaný chemik, klávesista, zpěvák a skladatel Saša Pleska. S ním kapela začala dostávat podobu, jaká je známá řadu desetiletí.

Celou normalizaci byla kapela pod dohledem kulturních a osvětových pracovníků, kterým se hrubě nelíbila jednoduchost tvorby kapely a především texty, které obsahovaly poetiku čtvrté cenové, byly málo angažované a místy nešly daleko ani pro peprnější výraz. Výsledkem bylo, že Elektronik v roce 1980 změnil název na Brutus a pod hrozbou dalších zákazů o dva roky později na Kyklop. Pod tímto pojmenováním přežila kapela Saši Plesky celá osmdesátá léta, kdy už měla pevnou pozici a chodily za ní tisícovky fanoušků. Zásadní byl Pleskův autorský vklad, neboť Saša se stal vůdčí skladatelskou osobnostní. Důležité byly i skladby samotné, řada lidí si víkendovou chlastanici nedovedla představit bez „Gorily“, „Hajzlu na okrese“, Hospod, hospod a restaurací“ či „Prvního polibku“. A bylo fuk, kdo jim to hrál, do dnešního dne řadami Brutusu prošlo na padesát muzikantů.

Když porevoluční doba zvedla stavidla, pro kapelu, která od revoluce stabilně používá název Brutus, se otevřela možnost natáčení desek a to Pleskova parta řádně využila. Dnes se soustředí jen na koncerty, ale kdo by potřeboval další desku Brutusu. Sašovi je pětasedmdesát let a rozhodně nemá potřebu si něco dokazovat, dávat dohromady nové skladby, otravovat se s natáčením, když by prodejnost stejně byla mizivá. Důležitá je v případě tohoto ansámblu jeho historie a staré hity, které jsou vyžadovány nejvíce. Brutus má v diskografii (pokud nebudeme počítat obligátní živáky) pouze sedm alb, velké umělecké dílo není žádné z nich, ale že se jedná o originální materiál, ač diskutabilní úrovně, o tom není třeba mluvit.

Třikrát denně akt (1991)
Dalo se čekat, že Brutus svůj debut sestaví z toho nejlepšího, co jejich čtyř až šestihodinové koncerty nabízely, ale to se nestalo. Ze skutečně velkých hitů kapely se na debut dostaly pouze dva, „Hej kámo“ a První polibek“. I tak byl „půvab“ Brutusu převeden z vesnických pódií do drážek desky a není s podivem, že „Třikrát denně akt“ se stala nejúspěšnější nahrávkou kapely, i když v diskografii nemá nejsilnější pozici. Kromě „Hej kámo“ a „Prvního polibku“ obsahuje i další známější kousky „Kdo na to má“, „Automat svět“, „Vosolme ji“ nebo „Zpívej s námi tento rock and roll“. Není to žádné umění, ale na to si Brutus nehrají. „Třikrát denně akt“ ukázala, že stejně největší síla kapely bude v živých vystoupeních. (7)

Mám horečku (1992)
Povzbuzeni úspěchem „Třikrát denně akt“ se Brutus vypravili do studia podruhé. Věděli, jak přistupovat k nahrávání a že natáčecí studio skutečně není pódium, a výsledkem je kolekce rozmanitější, trochu undergroundovější, produkčně dokonalejší a skladbově silnější. Kapela sáhla znovu do pestré historie, takže nebyla nucena skládat samé nové věci. Fanoušci je po nich ani tolik nechtěli, hlavním účelem toho, že si kupují alba Brutusu, je skutečnost, že si doma chtějí připomenout vlahé páteční nebo sobotní večery. Zcela zásadní pro album je fakt, že obsahuje „Půjdeme spolu do nebe“, která pro kapelu byla vstupenkou do světa filmu, zanedlouho se kapela poprvé objevila před kamerami ve filmu „Indiánské léto“. Z dalších důležitějších skladeb jmenujme „Zase pivo“, „Moje baba“, „Tvoje máma to ví, že jsem blázen“, i podivnou variaci na psychedelický rock, nazvanou „Gynekelog“. (8)

Celý večer rock and roll (1994)
Brutus byl v devadesátých letech na novém vrcholu, jejich desky si našly cestu k posluchačům, kapela toho chtěla využít a během čtyř let nabídla třetí kolekci. Ta je o něco odlišnější než předchozí „Mám horečku“, což byla spíše alternativnější a undergroundovější záležitost, trochu se vzdalující od původní tvorby. „Celý večer rock and roll“ se zaměřuje spíše na dřevní rock n'roll padesátých a šedesátých let, absorbuje vlivy Chucka Berryho, Elvise Presleyho, Jerryho Lee Lewise či Buddyho Hollyho, které rezonují v titulní skladbě, ale i v dalších věcech „Město a rock and roll“, „Hej bejby dej mi svou lásku“, „Ještě kousek“ nebo „Milá má“, což jsou nejvýraznější věci. Nad všemi stojí jeden z největších hitů Brutusu, „Hospody, hospody a restaurace“. (8)

Gorila (1995)
Čtvrté deska „Gorila“, nazvaná podle dalšího letitého hitu, jako kdyby uzavírala nejslavnější pětiletku Brutusu. Kapela měla výhodu, že se svým předpotopním stylem stála mimo všechny trendy, které se v devadesátých letech honily rockovou hudbou, takže fanouškovská základna zůstala neztenčena a bylo jedno, jestli ji tvořili metalisté, rockeři, punkeři nebo diskofilové. „Gorila“ je nejsilnější deska kapely, obsahující jak notoricky známé hity „Gorila“, „Políbit se dej“, „Plakej dívko“, Odpusťte mi slečno“ a „Dlažební kostka“, tak řadu další silných skladeb, z nichž lze vypíchnout „Černý kafe“, překvapivou punkovku „Čerstvá krev“ či reggae experiment „Dvě baby“. Pokud je nějaká deska nejreprezentativnější prací Brutusu, je to rozhodně „Gorila“. (10)

Deme na to (1998)
Jako kdyby docházely nápady… a staré zdroje. „Deme na to“ vyšla až tři roky po „Gorile“, což mohlo svědčit o tom, že kapela dobírá nejsilnější věci z minulosti a je třeba tvořit nové písně, a to může být kámen úrazu páté desky. Ta oproti „Gorile“ představuje krok o úroveň níž, i když lze najít skutečně výbornou, nostalgicky laděnou „Činžákový blues“ s charismaticky znějícím saxofonem nebo připomínku kořenů kapely „Bufe bufe bufe bufeťáci“, což je hit v jejich nejlepších tradicích. Na druhou stranu „Kde je ten výčep“, „Elektrickej šok“ nebo „Sexuální šrot“ melou z posledního, co se týče nápaditosti hudební i textové. Ale mělo být ještě hůř. (6)

Dík za číslo (2005)
Dna se Brutus dotkl v roce 2005 na albu „Dík za číslo“. Zde je všechno průhledné, kapela rezignovala na jakékoliv umělecké ambice (jen si vzpomeňme na experimentálnější album „Mám horečku“) a přežvýkává to, co v minulosti dokázala. Moc nefungují ani skladby, které jedou ve stejném žánru jako staré hity, ale nápady jsou mnohem plytčí a texty infantilnější. Vrcholem nevkusu jsou odrhovačky „Alko alkohol“, „Kočka 55“ a „Studující psychiatričko“. Na druhou stranu je nutné přiznat, že vcelku zafunguje titulní „Dík za číslo“ a možná ještě úvodní „Dotkli jsme se teď“, překvapující punkovou energií. (4)

To samozřejmě můžeš (2008)
A jsme na konci, Brutus posledních bezmála patnáct let mlčí a zdá se, že jen pozvolna dojíždí kariéru. Přesto „To samozřejmě můžeš“ nepředstavuje to nejslabší, co Brutus natočil. Prvním čtyřem deskám se vyrovnat nemůže, jelikož je z ní cítit vyprchávající nadšení i absence silných nápadů, ale rozhodně je to přesvědčivější kolekce než „Dík za číslo“. Už jen proto, že obsahuje ztřeštěný punk „Nesmíš takhle vonět“, který se vymyká obrovským přívalem energie. Většina desky se nese v nostalgickém duchu, který jako kdyby chtěl dokumentovat, že stáří doléhá i na tuto partu… (6)

Pokud pánbůh dá, oslaví kapela za tři roky šedesát let existence na scéně. Je to výkon úctyhodný, když si uvědomíme, že podobné mety dosáhl jen Olympic. Když se podíváme na oficiální stránky Brutusu, zatím to nevypadá na nějaké polevování činnosti nebo loučení, přestože Saša Pleska za klávesami vypadá jako shrbený stařeček a skladby jsou porostlé mechem více než jakékoliv jiné. I tak Brutus patří k jasnému koloritu české rockové zábavy, k fenoménu, na který jako kdyby okolní vjemy neměly vůbec žádný vliv, což se ukázalo i díky dalším filmovým a televizním nabídkám, kapela se objevila ve filmu „Dvě nevěsty a jedna svatba“, či v seriálu „Comeback“. Brutus stojí mimo čas a prostor a přesto mají stále řadu fanoušků, kteří za nimi jezdí po vesnicích, aby si znovu připomněli neopakovatelnou atmosféru letní vesnické tancovačky. Tam bude domov brutusovských hitů ještě pěkně dlouho…

Systém bodování jednotlivých alb je specifický a upravený pro potřeby diskografie kapely.