ACCEPT, ANTHRAX - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 5. 6. 2026
Důvodů navštívit plzeňský Metalfest bylo v posledních letech pohříchu málo, ale letos se jich po parádním loňském vystoupení Kinga Diamonda také několik našlo. Kromě Sepultury, která se možná jen naoko loučí s českým publikem, to byl páteční večer, kdy do lochotínského amfiteátru zavítali američtí thrashoví klasici a členové slavné Big Four, newyorští Anthrax, a německá stálice Accept, která slaví padesát let od svého založení. Obě kapely nejsou na českých pódiích žádnými nováčky, ale v posledních letech začíná být stále naléhavější využít příležitostí vidět legendy, které psaly historii tvrdé hudby. Za deset let bude scéna pravděpodobně změněna k nepoznání a – tvrdě řečeno – nebude na koho chodit. Navíc staří pánové jsou stále ve formě, takže návštěva takového koncertu je takřka povinností, protože zklamání z výkonů nejvěhlasnějších jmen (nebudeme jmenovat, každý si dosadí sám) přišlo v posledních letech několik.
Z pátečního programu stáli za pozornost i němečtí Rage. Hráli už zkraje programu a kvůli pracovním povinnostem (dovolenou si holt člověk bere kvůli důležitějším věcem) bylo třeba smířit se s vypuštěním jejich setu. V době příchodu se na pódiu činili švédští Pain, ale z jejich koncertu jsme viděli jen závěr. Soudě podle ohlasů předvedla kapela obvyklý standard, který zahrnuje vysokou profesionalitu a perfekcionismus Petera Tägtgrena. V areálu bylo už několik tisíc návštěvníků a další se trousili dovnitř, i když bylo znát, že rekord v návštěvnosti minimálně v pátek pokořen nebude. Na druhém ochozu amfiteátru se dalo volně pohybovat, což je pro návštěvníka vždy příjemná věc.

Souboj dvou velkých legend zahájili v půl osmé večer američtí Anthrax, když se z beden valila klasika od Iron Maiden „The Number Of The Beast“. Newyorská pětice nastoupila ve velkém stylu s titulní skladbou nejslavnějšího a přelomového alba „Among The Living“. Od začátku bylo slyšet, že zpěvák Joey Belladonna je v obdivuhodné formě, a okamžitě naskočilo srovnání (i vizuální) s Blackiem Lawlessem z W.A.S.P., který loni v Praze navzdory věku předvedl strhující výkon. Pohybově i pěvecky zdatného Belladonnu doplnila v nasazení celá kapela, přičemž se pochopitelně činil její lídr, kytarista Scott Ian. Jedinou známkou toho, že je na scéně desítky let, je jeho mohutná šedivá bradka. Pozornost na sebe poutal také bubeník Charlie Benante, a to nejen proto, že jeho přítomnost fanouška vždy potěší, jelikož není samozřejmá, ale hlavně proto, že je stále v obdivuhodné formě.
Až na novinku „It’s For The Kids“ zůstal playlist zcela bez překvapení. Anthrax poněkud opatrně sází pouze na největší klasiku své tvorby. I když se člověk pochopitelně nesetká s jakoukoli připomínkou éry s Johnem Bushem (jinak Armored Saint), kapela docela nepochopitelně ignoruje i poslední dva počiny „Worship Music“ a „For All Kings“. Koncert jel po linii alb od „Fistful Of Metal“ až po „Persistence Of Time“, přičemž jeho vrchol šlo najít v „Among The Living“, „Got The Time“, „Madhouse“ (úvodní trojice skladeb), „Antisocial“ a „Indians“, která vystoupení uzavřela ve velkém stylu. Jedinou skladbou, která vyzněla poněkud rozpačitě, byť možná vinou nepříliš přesvědčivého zvuku, byla jinak skvělá „Keep It In The Family“. Celkově se dá říci, že Anthrax si publikum, které přišlo převážně na Accept, přetáhli naprosto přesvědčivě na svou stranu.

Pauzu před Accept zabralo vystání nekonečné fronty na záchod, kterých bylo v areálu (a zejména na ochozech) zoufale málo (copak by na to asi řekl hygienik?), a obhlídce merche, která příliš překvapení nepřinesla. V půl desáté slavný úvod skladby „Metal Heart“ přivedl na pódium dnes už spíše americkou pětici z německého Solingenu. Spojení začátku klasické skladby se siluetou plzeňského průmyslového kolosu Škodových závodů, které pomalu tonuly ve tmě za amfiteátrem, dojem umocňovalo, ale pouze do chvíle, než se přidala kapela. V tu chvíli přišla studená sprcha, protože zvuk byl doslova katastrofální a zanikaly v něm zejména kytary jak Martina Motnika, tak velkého šéfa Wolfa Hoffmanna. Zdálo se, že i souhra s bubeníkem Christopherem Williamsem vázne, z čehož byla kapela ve finále skladby vyloženě rozhozená. Nedostatek, který se nepěkně podepsal na začátku koncertu, však neměl dlouhého trvání.
S „Teutonic Terror“ (nečekaně pouze jedna ze dvou připomínek současné éry se zpěvákem Markem Tornillem) se situace začala lepšit a se zlepšujícím se zvukem se Accepe rozehřáli na provozní teplotu. Dvojice „Restless And Wild“ a „Run If You Can“ vyloženě potěšila, stejně jako nečekaná připomínka smolného alba „Eat The Heat“ v podobě skladby „Hellhammer“. Účinkem se minuly slepence „Monster Man/Aiming High/Wrong Is Right“ a „Demon’s Night/Starlight/Losers And Winners/Flash Rockin’ Man“. Jako kdyby chtěla kapela zahrát co nejvíce věcí, vrhla se do toho s takovou vervou, že z obou krátkých medley udělala spíše shluk motivů skladeb, aniž by měl fanoušek čas si je skutečně užít. Vyloženě potěšily přídavky v podobě historicky první thrash metalové skladby „Fast As A Shark“, sprosté „Son Of A Bitch“ a závěrečné stadionovky „Balls To The Wall“, kterou nadšeně skandoval celý amfiteátr.

Accept výročí oslavili se ctí, ale jejich koncert ve spojení s historickou připomínkou nabízí dvě otázky. Za prvé, jak moc si (stejně jako Anthrax) stojí za novým materiálem, když z posledních pěti desek nezahráli ani notu a ignorovali také devadesátkový comeback s Udem Dirkschneiderem. Za druhé, jak moc je současná sestava oprávněna k podobným oslavám, když pódia brázdí i původní – a pro někoho jediný akceptovatelný – zpěvák Udo Dirkschneider s kapelou, která zahrnuje další dva členy nejslavnější sestavy Accept, basistu Petera Baltese a bubeníka Stefana Kaufmanna, přičemž pod hlavičkou Accept dnes figuruje jen jeden z původních zakladatelů Wolf Hoffmann. Člověku se tak během metalfestovského koncertu vkradla na mysl myšlenka, že sleduje jen jakýsi revival. Sice nejlepší na světě, ale pořád v zásadě revival.
Setlist Anthrax:
Among The Living/Got The Time/Madhouse/Caught In A Mosh/Metal Thrashing Mad/Keep It In The Family/It's For The Kids/Medusa/Antisocial/Indians
Setlist Accept:
Metal Heart/Teutonic Terror/Restless And Wild/Run If You Can/Hellhammer/
Monster Man / Aiming High / Wrong Is Right (medley)/Breaker/Up To The Limit/Love Child/Fight It Back/Princess of the Dawn/Demon's Night / Starlight / Losers and Winners / Flash Rockin' Man (medley)/Pandemic/Fast As A Shark/Son Of A Bitch/Balls To The Wall
Foto: Facebook/Metalfest Open Air
Přečteno: 1267x
Komentáře
Upřímně taky to nechápu. Too Mean to Die je úžasné album, nejlepší od Velké Pětky, má vysokou poslouchanost a je to ryzí ACCEPT. Přesto ani ťuk???
Úvod ACCEPT jsem strávil v Toice a hlásím, že tam bylo Metal Heart v pořádku :-) Ale všichni zvenku říkali to samé, co je zde v reportu. Vlastně mi to připomíná závěrečnou scénu ze Supermana 2, kde Clark byl jediný v bezpečí, zatímco jeho přátelé z Kryptonu bxli vystaveni záření, co je připravilo o superschopnosti.