ALICE COOPER, FLORIAN GREY - Plzeň, Logspeed Aréna, 30. 6. 2026

cooper26.webp„Na zimák už nikdy, ať už tam hraje kdokoliv.“ Takové předsevzetí zaznívalo před osmi lety po zvukově naprosto zničeném vystoupení Judas Priest a Megadeth a mělo své opodstatnění. Plzeňský zimní stadion, honosně nazývaný Logspeed Aréna, je místem, kde se pořádání koncertů – zvláště v letních měsících – rovná téměř zločinu proti lidskosti. Přesto byla ohlášená zastávka americké ikony Alice Coopera natolik lákavá, že po letech nastal okamžik rozhodnutí porušit. Pro tuzemské fanoušky nastala možná jedna z posledních příležitostí spatřit zdánlivě nestárnoucí legendu na vlastní oči. Koncert lákal nejen na překvapivě dobrou Aliceovu formu, která je možná nejlepší ze všech vrstevníků (Mick Jagger a Petr Janda jistě prominou), ale také na playlist, jenž byl nesrovnatelně lepší než při Cooperově posledním vystoupení na stejném místě v listopadu 2009, kdy se sázelo téměř výhradně na sedmdesátá léta. Tentokrát šlo o program nabitý největšími hity.

Zimní stadion v Plzni dostál pověsti absolutně nenazvučitelného místa a člověk mohl jen kroutit hlavou nad tím, kterou hlavu pomazanou napadlo uspořádat koncert znovu zde, když Plzeň disponuje řadou venkovních prostor, kde by byl zvuk nesrovnatelně lepší a dalo by se normálně dýchat. Pokud by se tak stalo, jednalo by se o naprosto stoprocentní zážitek, protože vystoupení, které Cooper v Plzni odehrál, bylo prakticky dokonalé a návštěvníci na něj budou ještě dlouho vzpomínat.

cooper2601.webp

„Kde bere pořád tu energii?“ ptal se statný padesátník, který zhruba odpovídal typickému vzorku publika. Bylo v něm sice možné zahlédnout i odhadem patnáctileté dívenky s typickým cooperovským líčením, ale také – s trochou nadsázky – zájezd z léčebny dlouhodobě nemocných. Cooper je už dávno v důchodovém věku (sedmdesát osm let), jeho forma je však obdivuhodná, stejně jako kvalita hlasu, který ztratil jen minimum z pověstné energie, jedovatosti a charismatu. Je zřejmé, že řadu mnohem mladších kolegů stále bez problémů strčí do kapsy.

Role předkapely připadla německým gotikům Florian Grey, kteří spadli do kategorie kapel, jež neurazí, ale ani nenadchnou. Přivítal je solidně zaplněný stadion, o vřelých reakcích si však mohli nechat jen zdát. Jejich hudba má kořeny v klasickém heavy metalu, který obohacují o výrazné gotické a lehce industriální vlivy. Mohou připomenout už neexistující finské hvězdy HIM a částečně i americké Type O Negative, charismatu obou kapel se však ani zdaleka nepřiblížili. Jejich půlhodinka uběhla rychle a soudě podle toho, jak se během setu prodlužovaly fronty na pivo (teplou břečku za osmdesát korun), jejich odchodu litovala především skupinka skalních fanoušků postávajících pod pódiem.

cooper2603.webp

Alice Cooper nastoupil v typickém stylu, který krásně připomíná dávný klip ke skladbě „Feed My Frankenstein“, takřka na minutu přesně ve 21 hodin. Už z prvních tónů poněkud překvapivě zvoleného otvíráku „Who Do We Think We Are“ z téměř zapomenutého alba „Special Forces“ (1981) bylo patrné, jak chytře má vystoupení postavené. Nesází na vrstevníky v roli doprovodných muzikantů, ale na o generaci či dvě mladší hráče, kteří koncertu dodávají potřebný tah. Zezadu vše jistila bubenická mašina Glen Sobel (Hollywood Vampires), jemuž skvěle sekundoval baskytarista Chuck Garric (Beasto Blanco, ex-L.A. Guns). Klasickou kytarovou dvojici Ryan Roxie (ex-Candy, Electric Angels, Gilby Clarke, Slash's Snakepit) a Tommy Henriksen (Hollywood Vampires, ex-Warlock) doplnila čerstvě 23letá novicka Anna Cara, která zaujala nejen precizní hrou, ale i atraktivním vzhledem a bez problémů dokázala nahradit Nitu Strauss, jež se věnuje mateřským povinnostem. Přestože s kapelou hraje teprve něco málo přes měsíc, vedle ostřílených borců Roxieho a Henriksena se neztratila a jako jediná dostala prostor i pro krátké kytarové sólo.

Koncert začal ve velkém stylu. Po „Who Do We Think We Are“ Alice vytáhl dosud nesmyslně opomíjenou „Spark In The Dark“, skvost ze slavného alba „Trash“, a pak už sázel jednu tutovku za druhou. „No More Mr. Nice Guy“, „House Of Fire“, „Billion Dollar Babies“, „I'm Eighteen“, „Muscle Of Love“ nebo „Feed My Frankenstein“ – člověk měl chvílemi pocit, že si všechnu munici vystřílí hned na začátku. Vzhledem k tomu, že na scéně působí téměř šedesát let, ale bylo jasné, že je z čeho vybírat a že se na všechny hity stejně dostat nemůže. S „Dirty Diamonds“ a „Caught In A Dream“ si publikum mohlo na chvíli trochu vydechnout před další náloží hitů, kterou odstartovala slavná „Hey Stoopid“, následovaná „Dangerous Tonight“ z téhož alba a pravděpodobně největším Aliceovým hitem, megaúspěšnou „Poison“. Leckdo si v tu chvíli mohl myslet, že právě zažil vrchol večera, ale ten měl teprve přijít.

cooper2602.webp

Přestože po povedeném Annině sóle a tvrdé „Brutal Planet“ přišlo okénko do sedmdesátých let, ačkoliv české publikum nemá tehdejší alba – zejména „Love It To Death“, na které se v této části koncertu hodně vzpomínalo – tak naposlouchaná jako slavnou dvojici „Trash“ a „Hey Stoopid“. Právě tady by člověk možná uvítal, kdyby léty poněkud vyčpělou baladu „Only Women Bleed“ nahradila například „Might As Well Be On Mars“ nebo „Only My Heart Talkin'“. To však zjevně Alice v plánu nemá. Strhující závěr ale odstartovala slavná „School's Out“, která se skvěle hodila na konec školního roku, obohacená o pinkfloydovskou vsuvku „Another Brick In The Wall, Part 2“. Na ni navázala strhující coververze nirvanovské „Smells Like Teen Spirit“, při níž bylo až fyzicky cítit dech historie. Jednak proto, že Cooper hraje skladbu Kurta Cobaina, který jej označoval za jeden z vzorů, ale především díky nasazení, které jí kapela dala, kdy se její verze místy nebezpečně přibližovala nedostižnému originálu. Závěr pak obstarala letitá „Under My Wheels“, která po „Smells Like Teen Spirit“ působila už jen jako symbolická tečka.

Ačkoliv je Alice Cooper zárukou kvality a nepovedené koncerty by u něj člověk spočítal snad na prstech jedné ruky, plzeňská zastávka byla z jeho tuzemských vystoupení (nyní přijel už podeváté) možná nejlepší. Přestože mu to ve studiové tvorbě minimálně dvacet let poněkud hapruje, jeho koncertní forma zůstává naprosto obdivuhodná.

Jan Skala

www.alicecooper.com

Foto: Facebook/Alice Cooper

Související články

Vydáno: 3. 7. 2026
Přečteno: 585x

Komentáře

Zatím zde není žádný komentář.

[ zpět nahoru ↑ ]