SEPULTURA - Under A Pale Grey Sky

Taky stále cítíte, že na metalové scéně něco chybí? Nejde o originalitu, která se vytrácí už dlouhou dobu a je nahrazována generickým materiálem, který logicky vede k neodvratnému úpadku. Nejde o absenci nových, vzrušujících kapel, které by dokázaly nahradit staré legendy. Jde o comeback Sepultury s Maxem Cavalerou a jeho bratrem Igorem. Jenže nic není nemožné, a když se mohli usmířit Guns N’ Roses, Iron Maiden, Mötley Crüe nebo Judas Priest, proč by to nešlo u pralesní party, která si kdysi brousila zuby na trůn Metallicy a vážně hrozilo, že z piedestalu partu Jamese Hetfielda sesadí. Současná situace by tomu mohla nahrávat, je ohlášené rozlučkové turné, po němž se mají cesty kytaristy Andrease Kissera a zpěváka Derricka Greena definitivně rozejít. Skončí tím legenda, která se sama degradovala z největších hal a stadionů zpět do klubů, nebo dojde k neočekávanějšímu? V době, kdy domněnky a spekulace běží na plné obrátky, není od věci vrátit se o třicet let zpět, do londýnské Brixton Academy, kde se uskutečnil zatím poslední koncert Maxe Cavalery v dresu Sepultury.

Sepultura měla v roce 1996 na kontě čerstvé album „Roots“, které ji vyneslo do výšin, přestože obsahovalo zcela nekomerční hudbu, založenou na divošské primitivnosti, nejnižších pudech a tradicích pralesních indiánů. Situace měla ale k idylce daleko, protože už několik měsíců byla kapela v klinči, neboť na jedné straně stál Max Cavalera s manželkou a manažerkou kapely Glorií, na straně druhé kytarista Andreas Kisser, basista Paulo „Jr.“ Pinto a Maxův bratr, bubeník Igor Cavalera. Rozbuškou se stalo vystoupení na festivalu Monsters Of Rock, které kapela musela odehrát bez Maxe, jenž odjel do Spojených států na pohřeb tragicky zesnulého Gloriina syna, a od té doby spolu oba tábory nepromluvily vlídné slovo. Následné podzimní turné na podporu „Roots“ znamenalo obrovský triumf, ale Sepultura připomínala pořádně roztopený kotel, u nějž se jenom čekalo, kdy vybuchne.

Vystoupení v londýnské Brixton Academy 16. prosince 1996 mělo ukončit jednu nesmrtelnou éru a kapelu (stejně jako Maxe a jeho Soulfly a další projekty) odsoudilo k desítkám let bloudění, vzájemné nevraživosti a dotěrných dotazů, kdy už… Pro fanoušky neocenitelný koncertní zážitek je dobře známý, protože album „Under A Pale Grey Sky“ ukazuje, co byla Sepultura v té době zač. Počin, vydaný až v roce 2002, je důkazem toho, jak obrovsky nabušená mašina to byla, jak klasická čtveřice uměla vytvořit naprosto strhující atmosféru a obrovskou mírou brutality hravě posluchače během pár vteřin přetáhnout na svou stranu. Jen mohutný zvuk, kterého kapela později s jednou kytarou už nemohla dosáhnout, je odzbrojující, a nasazení, které kapela navzdory špatné situaci ukazuje, dokumentuje, proč stála na prahu získání statusu největší metalové formace světa. Tohle bylo loučení na naprostém vrcholu sil, v době, kdy forma Sepultury rostla do netušených rozměrů.

Setlist koncertu se zaměřoval na propagaci alba „Roots“, z něhož kapela přehrála jedenáct věcí. V živém podání ještě umocňují sílu, kterou mají studiové verze, protože úvodní (logicky zvolená) „Roots Bloody Roots“, odpálená po působivém intru „It'sári“, rozpoutá peklo, takže se i při poslechu záznamu cítíte jako v kotli pod pódiem. V neskutečném nasazení jede kapela dál, a ve chvíli, kdy „Spit“ vystřídá klasičtější „Territory“, stále cítíte, že pralesní duch tvorbu Sepultury zcela pohltil a jsou jím nasáklé skladby, které původně měly tradiční thrash / deathové znění. Dokazuje to „Troops Of Doom“ či „Beneath The Remains“ (hnaná ve skutečně ďábelském duchu), které doplňují nové, divošské věci nebo úplné zaprášenosti typu „Necromancer“ z debutového EP „Bestial Devastation“. Překvapením je industriální úvod „Refuse/Resist“, ukazující, že Sepultura vstupovala do nu-metalového věku.

Jak se koncert blížil do finále, stále více se sahalo do historické pokladnice. Spojení „Arise“ a „Dead Embryonic Cells“ zapůsobilo skvěle, i když v tempu se kapela přiblížila do bodu, kdy jen nepatrné zrychlení by skladbám už škodilo. „Inner Self“ dostala lehce hardcorový kabát a „Polícia“ znamená jasnou poklonu punkovým kořenům kapely. Finále je velkolepé. Instrumentálka „Kaiowas“ teleportuje do promrzlého Londýna závan tropického dusna a „Ratamahatta“ rozpoutá obrovské šílenství, které až tribálně propojí dění na pódiu i pod ním. V tu chvíli netušíte, že za pár hodin bude definitivně po všem, metalový národ bude jen tupě civět a svět už nikdy nebude stejný jako předtím. Finálová „Orgasmatron“, na konci natahovaná dlouhým vazbením kytar, v tomto kontextu dostává trochu hořkou příchuť, ačkoliv Sepultura si s klasikou Motörhead poradila grandiózně.

Bezprostředně po vystoupení dostal Max dostal ultimátum, že buď se kapela zbaví Glorie jako manažerky, nebo v současném obsazení končí, což ve vteřině rozmetalo desetileté snažení, které čtveřici vyneslo ze smradlavých slumů města Belo Horizonte až na vrchol metalové scény. I proto má pro fanoušky živák obrovskou cenu, protože dokumentuje poslední chvíle kapely a ukazuje, jak ohromující její síla byla. Proti vydání se Sepultura pokoušela bojovat, takže firma Roadrunner jej vypustila až v roce 2002, kdy kapela propagovala novou tvář s Derrickem Greenem. Důvod byl prostý. Kisser a spol. se báli, že by živák s Maxem mohl zastínit jejich snažení, které řada fanoušků odmítala. A co si budeme nalhávat, tuto obavu nová tvář Sepultury sdílela plným právem.