Jiří URBAN (ARAKAIN) - Když thrashové hřmění ustoupilo melodii

arakain2.jpgAlbum „Salto Mortale“ představuje zásadní stylový posun pražského Arakainu od komplexního thrash metalu k přímočařejšímu rock-metalovému zvuku a silným melodiím. Čtvrtá studiovka, produkovaná Milošem Dodo Doležalem, přinesla moderní zvuk a hity „Marilyn“ či „Brána iluzí“, čímž kapela navzdory kritice části fanoušků úspěšně transformovala svůj sound do údernějšího písničkového formátu. Nahrávka, vznikající v ostravském studiu Citron, definovala novou éru kapely a její kvality dávno prověřil čas. Když jako poslední řadová deska Arakainu z devadesátých let nyní vychází v reedici, byl znovu čas oslovit kytaristu a posledního zakládajícího člena kapely, Jiřího Urbana, aby zapátral ve svých vzpomínkách a vrátil se do roku 1993.

Když se po více než třiceti letech vracíš k „Saltu Mortale“, jaké místo podle tebe v diskografii Arakainu zaujímá? Považuješ ho za přelomovou desku?
Nevnímám „Salto“ jako přelomovou desku, i když chápu, kam míříš a že ta deska je už trochu jiná než ty předcházející. Ale každopádně mám tu desku rád a možná bych dokázal i vyjmenovat, jak jdou skladby po sobě. (smích) Je to první a zatím i poslední deska, kterou produkoval někdo jiný než kapela sama, což desce i práci prospělo, přestože to ksicht kapely rapidně změnilo.

Co nového aktuální edice "Salta" fanouškům nabídne a jaký máš pocit z toho, že se k desce po tolika letech vracíš? Změnil bys na ní něco, nebo bys ji nechal přesně tak, jak vznikla?
Reedice nabídne především vinylovou verzi, které už v tom roce nevycházely a myslím, že to je škoda, protože víme, že vinylové desky prostě hrajou jinak, líp. Playlist desky zůstává zachovaný, bez bonusů, protože v té době jiné skladby nevznikly. Z desky mám trvale dobrý pocit, má výbornou produkci i skvělý zvuk a stala se jakýmsi novým modelem soundu Arakainu dalšího období “po thrashi”.

Rok 1993 byl obdobím velkých změn v metalu. Nakolik jste vnímali nástup grunge, úspěch „Černého alba“ Metallicy nebo sílu Pantery? Měli jste pocit, že se musíte nějak přizpůsobit?
Byli jsme všichni pohlceni naším žánrem, takže jsme pochopitelně hltali i světovou scénu. Po revoluci nastal plný přístup k informacím a konečně jsme mohli poznávat a srovnávat. Ale musím otevřeně říct, že jsme se žádným návodem neřídili. Ano, vnímali jsme, že jedna naše modla změnila styl a "Černou deskou" uhranula svět a nám se pochopitelně také líbila, ale neměli jsme pocit, že to máme udělat také.

„Salto Mortale“ působí jako přirozený odklon od technického thrashe směrem k přímočařejším skladbám. Byl to vědomý krok, nebo přirozený vývoj?
Hehe, pikantní otázka, která se samozřejmě nabízí, přesto zkusím odhadnout odpověď. Možná nás vědomě změnil svým přístupem a zkušenostmi Miloš Doležal a nebo jsme mu my tenkrát přinesli takový materiál, který už nebyl technothrashový a nakonec už ani thrashový. Každopádně vznikla písničková deska, která nabrala další fanoušky, ale ty ortodoxní a pravověrné odradila. Ti nám to mají dodnes za zlé. Nedávno jsme se potkali na festivalu s kapelou Death To All, což jsou v podstatě pohrobci legendárních Death. A musím říct, že jsem v tom starý Arakain občas zacítil, jak jsme používali stejné postupy i harmonie, ale zároveň mi to už přišlo děsně staré. Takže jsem rád, že dnes jsme tam, kde jsme. I když často a rád poslouchám drsné kapely jako Machine Head, Orbit Culture nebo In Flames, tak si ale vychutnám i geniálně promyšlenou muziku Porcupine Tree nebo písničkově úderné Prong. Ostatně i současní velikáni světového metalu Five Finger staví na schématu písničky, bez okras a vyhrávek a směřují rovnou k očekávanému refrénu. To je bohužel stigma dnešní doby, máme veškerou hudbu světa na dosah ve své malé telefonní krabičce a už nejsme dost trpěliví prokousávat se krásami aranží starých kapel, jako jsme to dělávali my. Dneska lidi jdou za říkankovým refrénem s co nejmenším zdržováním, žádný předehry, mezihry, sóla… prostě něco odříkat na začátek a pak už jen refrény a refrény, a nejlépe aby sis je zapamatoval hned napoprvé a zvládnul je s kelímkem piva v ruce.

arakain261.webp

Měl jsi během natáčení pocit, že fanoušci mohou být překvapení menší agresivitou a větším důrazem na melodie?
My jsme o tom takhle nepřemýšleli, co tomu někdo jiný řekne. Ostatně nikdy se takovým pocitem neřídíme. Proto vždycky říkám, že každá nová deska zachycuje autora nebo kapelu v takovém rozpoložení, v jakém se momentálně nachází. A když je to zrovna období trochu napnutý, vychází z toho i agresivnější výsledek. Když je tam lenost a spokojenost, bude výsledek namazání na chleba (smích). Byla to sice naše teprve čtvrtá deska, mohli jsme být hladoví po předchozích úspěšných deskách, přesto jsme se tak nějak nechali Dodem nést a vést, a ono se to celé tak nějak takhle vylouplo. Zvukově je deska dokonalá i dnes, a že je písničková, to někomu vyhovovalo, někomu už méně. My jsme toho nikdy nelitovali a dodnes jsou skladby z téhle desky v koncertním repertoáru. Ona tomu ostatně doba dneska i nahrává. Když spustíme „Schizofrenii“ nebo „Amadea“, tak většina lidí “čumí s otevřenou pusou”. Nás to furt baví, ale oni už to asi nechápou. Neprošli tím vývojem a nebyli k tomu vychovaní, aby vnímali víc rychlých not pohromadě.

Poprvé jste pracovali s Milošem Dodem Doležalem jako producentem. Co vám přinesl a v čem vás donutil změnit zaběhnuté postupy?
Já už nedokážu definovat, nakolik nás to ovlivnilo v našem přemýšlení, ale faktem je, že jsme materiál už neskládali a nepilovali ve zkušebně jako v období před revolucí a těsně po ní. Asi jsme se tak nějak uklidnili, že po nás už nikdo nejde, tak jsme třeba tak nerevoltovali nebo nevím no… Dodo si zaznamenával všechny naše demosnímky na magneťák, prostříhal mezihry a složitosti a zpracoval je do písničkovýho tvaru a ve studiu s námi denně řídil nahrávání, takže každá nota prošla jeho uchem.

Jak vzpomínáš na natáčení v ostravském studiu Citron? Byla změna prostředí oproti Jandově Propasti důležitá i po lidské stránce?
Myslím, že to bylo podobné, byť přítomnost Petra Jandy je vždycky inspirativní a od první desky na Propasti se chodil dívat na naše nahrávání a rozesmíval nás pochybováním, proč že hrajeme tak rychle. (smích) My jsme tou muzikou žili, stalo se to naším povoláním a v takové fázi, kdy ti to muzika začíná i vracet, jsi v jakémkoliv studiu rád, protože proces zaznamenávání nástrojů do stop a sledování pomalého každodenního růstu písniček je prostě úžasný a nezapomenutelný! Nakoupilo se hodně jídla a pití, protože obě studia jsou mimo civilizaci a prostě jsme tam žili, pracovali, večer poseděli u sklenky a atmosféra byla ryze tvůrčí. Dodo znal studio Citron dokonale, takže jsme to podřídili jemu. Jinak bychom byli zase na Propasti s osvědčeným Petrem Ackermanem za mixážním pultem.

Během natáčení sis po koncertě v Hořepníku zlomil prst. Kolik natáčecích dnů jsi musel vynechat a jak se do věci zapojil Dodo?
Bohužel jedné noci došlo k pádu a odnesl to palec levé ruky a sádra mě na zhruba šest týdnů vyřadila z provozu. Pak se ruka musela dát dohromady, to vidím i dnes, jak je to těžké a tak se na mě čekalo hlavně se skladbou „Marilyn“, kde je spousta not, spousta kytar, abych skladbu mohl nahrát sám. Dodo za mě nahrál některé kytarové party, myslím, že v „Ultraparoháč“ a „Kleptoman“. Zbytek byl na Mirkovi Machovi.

Jednou z tvých ultimátních prací na desce je kytara v baladě „Marilyn“. V čem je tahle skladba specifická? 
Nevím, jestli je nějak specifická jinak, než ostatní naše balady. Já jsem coby bývalý folkař vyrostl s akustickou kytarou. Každopádně je tam hodně hraní, je celá taková křehká, postavená hlavně na zvuku dvanáctistrunné kytary, ale kromě ní mě tam Dodo nechal naklást dalších sedm kytar různého druhu. Je pravda, že třeba „Kamennej anděl“ ze „Schizofrenie“ je ještě thrashová balada, kdežto „Marilyn“ už je skladba do rádia. Vydavatelství a Česká televize na ní natočili klip, což skladbě také pomohlo, jelikož v té době začaly fungovat různé hudební pořady a písnička je dodnes velmi populární.

„Brána iluzí“ se prý zpočátku tvářila jako outsider. Kdy ses poprvé přesvědčil, že z ní může být jeden z vrcholů alba?
Nějak jsme ji, myslím, za outsidera neměli. Nebo čerpáš z dobových zdrojů? Ona se tváří nenápadně, ale pak začne tak příjemně šlapat, že si za chvíli klepeš nohou a v hlavě ti jede ta motorka. To je také letitá stálice našeho koncertního repertoáru a vhodný otvírák desky.

arakain262.webp

Na desce jsou slyšet groove a lehce jižanské vlivy. Poslouchal jsi Panteru nebo jiné moderní americké kapely, nebo jste k podobnému zvuku dospěli nezávisle?
Bohužel už ti asi nedokážu úplně přesně říct, v čem jsme nejvíc jeli. Pantera tam byla asi také, ale myslím, že její vliv přišel až později. Řekl bych, že celý svět, i my, jel ve vleku “Černé” Metalliky. Tam bych viděl hlavní inspiraci zklidnění a amerického vlivu. Třeba „Brána iluzí“ nezapře netušenou inspiraci právě metallikovským „Enter Sandman“. Podobný typ riffu i tempo.

Jak fungovala autorská spolupráce s Mirkem Machem a Zdeňkem Kubem? Byla mezi vámi zdravá rivalita, nebo spíš společné hledání nové tváře Arakainu?
My jsme určitě neměli pocit, že hledáme novou tvář Arakainu! Konkrétně v tomhle případě jsme oproti dřívějšímu skládání na zkouškách při přípravě ani nepracovali spolu, protože demáče jsme dělali u Doda v podstatě jednotlivě každý zvlášť. Takže o rivalitě se nedá hovořit. Tenhle pocit nastupoval někdy až v momentě, kdy byla deska hotová, smíchaná a kvůli timingu bylo potřeba eventuálně nějakou “nejslabší” skladbu vyřadit. Tam se naše názory občas rozcházely, je tomu tak doposud a je to tak i přirozené, že autor svou skladbu ctí jinak než skladby jiných autorů. Lišíme se i vkusem, někdo chce melodičtější, jiný zase tvrdší píseň, ale i to patří do tvůrčího kolektivního procesu. Tady bylo leccos usnadněno osobou producenta, který sám měl právo jako celá kapela. Dodo vždycky říkal, rozhodující slovo mám já, leda, že byste mě kolektivně přehlasovali, pak se poddám. (smích) Dlužno říct, že nám to tenkrát fungovalo dobře. Dodo ctil význam kapely a my jeho americkou zkušenost.

„Ultraparoháč“ patří dodnes mezi nejoblíbenější skladby alba. Čím si vysvětluješ, že mezi fanoušky tak zafungovala?
Tady se s tebou neshodnu, protože si nevzpomínám, že bychom tuhle skladbu někdy hráli naživo a jestli, tak jen v době vydání desky. Skladba je to výborná, nadčasová, Dodo ji přirovnával k Lenny Kravitzovi a protože já měl sádru, s chutí si nahrál kytarový part. Aleš napsal vtipně neotřelý text a ten k tomu možná taky přispěl. Ale dodnes mám z téhle desky jiné trvalky.

„Marilyn“ a „Zase spíš v noci sama“ ukázaly Arakain v mnohem citlivější poloze. Bylo pro tebe důležité dokázat, že kapela umí víc než jen thrashové vypalovačky?
Ono se říká, že nejhezčí ploužáky umí rockeři a i my jsme je vždycky uměli. Jen v tom exponovaném thrashovém období nějak nebyl čas zpomalit, nějak na ně na deskách nebylo místo. I když myslím, že „Zapomeň“ z „Black Jacka“ nebo „Kamennej anděl“ ze „Schizofrenie“ jsou parádní kousky. Ale pravda, typické rozhlasové hity to dramaturgicky nebyly. To, že se tady povedly dvě silné balady, je skvělé a díky klipům a prvním televizním hitparádám nás dostaly do širšího povědomí publika. Vystoupili jsme z undergroundu, kde jsme deset let fungovali. Ale fungovali jsme úspěšně, takže jsme tam byli spokojení.

Texty na desce se věnují iluzím, závislostem i stárnutí. Odráželo „Salto Mortale“ atmosféru začátku devadesátých let?
Aleš si vymínil, že vždy bude zpívat pouze svoje texty a všichni víme, že psal dobré texty. Jakou měl motivaci, mohu pouze odhadovat, určitě na sebe nechával písničku působit a do vymyšleného frázování hledal slogan. Ten pak definoval i téma. Takže se nejspíš nedá říct, že by to byla nějaká výpověď doby, spíš bylo dobré, že se mohlo psát a zpívat cokoliv a o čemkoliv. Většinou text nevzniká na základě objednávky. I když v případě „Marilyn“ to tak bylo, chtěl jsem píseň o dívce tohoto poetického jména, které Marilyn Monroe tak proslavila a je synonymem ženství. U jiných interpretů třeba vzniká hudba naopak až na hotový text, básničku, takže o nějaké motivaci hudbou se už vůbec nedá mluvit. Čímž ale nepopírám, že si někdy autor hudby “objedná” u textaře i téma skladby.

arakain263.webp

Dobu první poloviny devadesátých let některé kapely nepřežily. Titanic, Master's Hammer a de facto i Kreyson. Bylo těžké vyrovnat se s nájezdem zahraničních hvězd do České republiky?
Ano, měli jsme velkou konkurenci v otevření se světu a přílivu zahraničního gramofonového trhu, přísunu všech desek všech žánrů a koncertů zahraničních hvězd, o kterých jsme do té doby jen snili a nevěřili, že je někdy budeme mít možnost vidět naživo. Velkým konkurentem byl i otevřený pracovní trh a nástup svobodného podnikání a cestování, takže lidi začali mít i jiné starosti, než jen o víkendech obrážet zábavy. Po desce „Black Jack“ jsme i my s napětím čekali, co se stane, protože se rapidně snížila návštěvnost koncertů a slabá propagace vydavatelství Monitor zapříčinila i slabý prodej „Black Jacka“.

Po zkušenostech se Supraphonem a Monitorem jste přešli k Popronu. V čem byla spolupráce s novým vydavatelstvím lepší?
Popron bylo nové vydavatelství, které mělo silného majitele a chtělo působit na trhu bez rozdílu žánrů. Kdežto Monitor byl především undergroundový vydavatel a Supraphon se věnoval svým popovým stálicím z dob socialismu. U Popronu jsme v osobě ředitele Alana Piskače cítili důvěru, kterou jsme naštěstí nezklamali, a užívali si jejich podpory a výhod úspěšného interpreta. Jako držitelé Zlaté desky za album „Legendy“ jsme například mohli na schůzkách ve firmě i kouřit (smích). To je legrace samozřejmě, ale třeba práce ve studiu nebyly ze strany vydavatelství nějak ostře kontrolovány a my mohli tvořit v klidu a beze spěchu. Deska „Apage Satanas“ například stála nejvíc peněz a času, ale také se stala hitem naší diskografie, takže se to vyplatilo.

V té době začala prudce růst popularita Aleše Brichty i mimo Arakain. Bylo uvnitř kapely cítit, že se vztahy začínají měnit?
Myslím, že v době natáčení alba „Salto Mortale“ ještě tolik ne, ale spolupráce s Dodem na schelingerovském albu „Zemětřesení“ v tomto roce dávala tušit, že se Aleš v budoucnu bude umět obejít bez kapely. A do roka a do dne se tak stalo. Vyšlo jeho první sólové album „Růže pro Algernon“, Aleš se proslavil, zbohatnul a vztahy v kapele se pochopitelně změnily, přestal být jedním z nás. Začal kapelu přesvědčovat, že má patent na rozum. My jsme ale jeho cestou odmítli jít, už jsme nebyli ani na společné hudební vlně.

Z devadesátých let, jestli se nemýlím, vyšla v reedicích Supraphonu už všechna řadová alba. Kam by sis přál, aby se kroky vydavatelství ubíraly dál? K „Legendám“, „Patnáctkám“ nebo „Metalmorfoze”?
Jelikož jsme zatím stále nedokázali získat vydavatelská práva jak k deskám u Sony BMG „Warning“, „Labyrint“ a „Eden“, tak u 2P Production našeho bývalého manažera, tedy „Restart“, „Homo Sapiens“, „Arakadabra“ a „Adrenalin“, čerpáme z katalogu Supraphonu, který se stal nástupnickou organizací zaniklého vydavatelství Popron Music. Z desek, které jsi jmenoval, bych určitě stál o „Metalmorfozu“, protože ukázala, že jsme nebyli kapelou jednoho muže, byť slavného. Nástup skvělého a v té době bezkonkurenčního Petra Koláře vlil kapele čerstvou krev do žil. Důležitá deska, zkoušeli jsme zase všichni společně a táhli za jeden provaz. Proto důležitá deska. Pomohla nám přežít. Na desky s Honzou Toužimským zatím bohužel nedosáhneme, jednání jdou velmi pomalu. Ale já pořád věřím, že se dočkáme ještě dalších reedicí!

Jan Skala

www.arakain.eu

Foto: archiv kapely

Související články

Všechny díly seriálu

Vydáno: 23. 8. 2026
Přečteno: 1348x

Komentáře

Bastart, 25. 8. 2026, 17:29

Skvělý rozhovor včetně informací o kterých jsem neměl ani tušení. Díky! Ideální čtení ke kávě.

Guns, 24. 8. 2026, 19:39

Demonicku, mám dojem, že to byla záměrná chyba, aby trochu rozmluvila Jirku a třeba by i něco prozradil. Ale jestli se mýlím, tak to je velká hrubka :( Jinak rozhovor opět dobrý.

Orre, 23. 8. 2026, 13:27

Farao, Forest a zbytek nepotřebuju.

Demonick, 23. 8. 2026, 10:41

"Z devadesátých let, jestli se nemýlím, vyšla v reedicích Supraphonu už všechna řadová alba."

- bohužial sa myliš, kedže este nedošlo na reediciu FARAO a s Brichtom ešte na FORREST GUMP z 2002. Škoda, rad by som sa z rozhovoru dozvedel, či sa chystajú vydať aj tieto albumy.

Kazdopadne dik za rozhovor.

PS: Ultraparohač mi pripadá, že je najviac nenápadná, nedocenená vec - o jej popularite by som teda veľmi pochyboval.

Mr.Deadhead, 23. 8. 2026, 09:18

Super rozzhovor o super desce. Super práce!

[ zpět nahoru ↑ ]