KAMELOT - Dark Asylum

Asi se nelze příliš divit těm, kteří tvrdí, že se Kamelot zacyklili a vždy „pouze“ s použitím dávno vybudovaných základů s každým novým albem postaví novou stavbu, dost podobnou té předchozí. Asi se nelze příliš divit ani těm, kteří dodají, že je to v posledních letech nezpochybnitelná realita, ale že jim z toho vždycky vyleze monumentální katedrála. Ať už se počítáte k jakémukoliv táboru, novinka „Dark Asylum“ přesně zapadne do toho rámce.

Hlásím se k druhé skupině, takže dřív, než začnu s vysokou kadencí střílet superlativy, je třeba zmínit fakta, která slouží k rozkošatění klasického korpusu. Album nabízí strhující příběh – strašidelný svět Dark Asylum, kolem kterého se točí čtrnácté řadové album Kamelot, je zasazený do temného světa viktoriánské éry a zve posluchače za brány RavenHill Asylum – impozantní instituce přeměněné na místo, kde se věda, víra a šílenství neklidně proplétají a ústřední postava sestupuje stále hloub do psychologické temnoty. Režie téměř filmového dobrodružství se ujali produkční a zvukoví kouzelníci Sascha Paeth a Jacob Hansen, takže zvuková podoba je naleštěná do posledního detailu. Elegantní vokál Tommyho Karevika hraje všemi možnými barvami a jeho schopnost využít různé náladové odstíny a emoce je (opět) na absolutní výši. Přizvete-li do party Tobiase Sammeta, Clémentine Delauney, Rannveig Sif Sigurðardóttir či Kobru Paige, je jasné, že taháte z rukávu žolíky a vzhledem k tomu, že každá hostovská účast slouží k tomu, aby přidala albu další rozměr, je zjevné, že si můžete dovolit cokoliv.

To nejzásadnější je však hýčkání vzdušných melodií a klenutých refrénů. Sem mohou (oprávněně) mířit nejsilnější hlasy o ovíjení se kolem stejného základu. Pokud bychom se pustili do výčtu jednotlivých skladeb a jejich detailního popisu, nebyla by potřeba kdovíjak rozmanitá slovní zásoba, neboť zásluhou určité typické podobnosti skladeb je album velmi konzistentní. Podstatné jsou nápaditost, náboj, zpracování i prezentace. Díky velmi šťavnatým a skluzným melodiím už s kompozicí „Ashen Words“ vyletíte kamsi k hudební obloze a budete u ní poletovat i v závěru alba, aniž byste byť na moment měli pocit, že klesáte. Nadýchanost, elegance, košatost, dramatičnost, vše propletené s živou energií a výbornými muzikantskými výkony, tak by se dala charakterizovat téměř celá deska. Aby Kamelot zabránili, že skladby splynou v jeden celek, mají v záloze krátkou religiózní vsuvku „Nocte Veritas“, folkem olíznutou smyčcovou romantiku „Ivy, My Dear“, slastně posmutnělou křehkost „Beneath the Moon (Tunglið)“ s něžným ženským vokálem v hlavní roli, či rozjímavější „Enigma (Think of Me)“, ale největší kouzlo hledejte mezi pro Kamelot nejtypičtějšími skladbami, jejichž jména v textu dosud nezazněla.

Jakmile vstoupíte do RavenHill, není cesty zpět, tvrdí u Napalm Records. Kamelot jsou stále stejní (tedy výborní) a patnáct skladeb se může zdát jako přepálená nálož (tohle se však nepřejí), takže vlastně nic nového pod slunce. Ale stejně se sloganem Napalm Records zcela bez výhrad souhlasím.