MASTODON - Marrow Deep

Už jen tím, jak je tahle deska očekávaná, je jasné, že Mastodon vstoupili mezi smetánku tvrdé hudby a mohou být právem považováni za ty, kteří budou v budoucnu nástupci největších hvězd na rockovém a metalovém kolbišti. Očekávání poháněly i spekulace, jak si kapela poradí bez dlouholetého kytaristy, tragicky zesnulého Brenta Hindse, ale i bez toho by se z vydání „Marrow Deep“ stala jedna z největších událostí roku. Kapela v minulé dekádě dokázala, že má tak velký skladatelský potenciál, že svou původně neotesanou podobu dokáže vymodelovat do čarokrásného a přitažlivého formátu i bez toho, aby musela opouštět původní sludge / stoner metalovou škatulku a slevila cokoliv z progresivních ambicí. I v tomto ranku se dají tvořit hity a mohou z něj vylézt kapely, které si poradí na stadionech, přestože jejich hudba je primárně určena do zpocených, smradlavých klubů. Tady je důkaz, s „Marrow Deep“ předkládán už poněkolikáté.

Hindsův odchod a jeho následný skon změnil se kreativně Mastodon příliš nedotkl, přestože se léta zdálo, že je nepostradatelnou součástí kapely. Ze zvuku na „Marrow Deep“ zmizely jižanské tendence, za nimiž stála Hindsova invenční hra, a nahradily je více progresivní rejstříky, které jsou vlastní jeho nástupci Nicku Johnstonovi, jenž se v minulé desetiletce v žánru vypracoval jako sólový umělec. Mastodon svou hudbu plnohodnotně doplnili i o klávesy, které jí dávají ještě masivnější rozměr a díky nim kapela dosahuje do míst, kam se jen s kytarami odvážit nemohla. João Nogueira účinkoval už na minulé desce „Hushed And Grim“, ale až tentokrát je plnohodnotným členem kapely, takže se účastnil i skladatelského procesu, který ovlivnil jak směrem k jisté neuchopitelnosti, tak i k větší posluchačské otevřenosti.

„Marrow Deep“ je obrovský kus hudby, více než hodinu trvající monolit, který na jednu stranu vykládá všechny vysoké karty, s nimiž Mastodon v minulosti hráli, na stranu druhou ukazuje cestu, kterou kapela půjde do dalších let. Vrátila se agrese a tvrdost, která byla vlastní kapele ve formativních letech, a proto úvodní „Barbarians Blood“ mohla s trochou fantazie stát i na desce „Crack The Skye“, jež je vnímána jako přelomová v diskografii. Klávesy místy dodávají až ambientní nádech, což je pro výsledek pozitivní, protože skvěle působí vedle hromových riffů a progresivních rejstříků, kterými Mastodon rozhodně nešetří. K ještě větší tvrdosti kapela sáhne v následujících „Poisonous Weapons“ a „Your Ghost Again“, čímž míří až ke svým kořenům, ačkoliv i tyto skladby prostupuje prvek v tvorbě Mastodon už nepříliš obvyklý – melancholie. Ta je dána ztrátou Hindse (ačkoliv v době smrti nebyl členem kapely), ale i vlastním stárnutím a uvědoměním si, že mladická energie, jíž kapela ještě oplývá, nevydrží věčně.

Velice zajímavou položkou jsou hosté, kteří se na desce objevují. Ve „Snakes For Dinners“ se představí předák Queens Of The Stone Age Josh Homme, který skladbě dodá halucinogenní charakter a výrazně polidští úvodní nářezový nástup. Spojení Randyho Blythea (Lamb Of God) a Natea Newtona (Converge) v „A Vampire's Demeanor“ vytvoří s jejich groove metalovým, respektive hardcorovým naturelem jedno z nejvíce natlakovaných míst na desce. Kapitolou samou pro sebe je účast legendárního Geezera Butlera, člena klasické sestavy Black Sabbath, který natočil basové intro pro skladbu „The Vanishing“, čímž mimoděk předznamenal její směřování, které jde psychedelickým směrem. Díky modulovanému vokálu, na němž se podílí i Joe Duplantier z Gojiry, má skladba nádech začátku sedmdesátých let a až nápadně připomene slavnou sabbathovskou „Planet Caravan“. V závěru alba je to vítané osvěžení, protože „The Vanishing“ je obklopena „A Vampire's Demeanor“ a závěrečnou „The Three Fates“, která obsahuje největší koncentraci hudebního šílenství z celé desky, počínaje úvodní sludgemetalovou bažinou, přes recitál Neila Fallona z Clutch až po jazzové orgie ve finále. O tomto mixu zdánlivě nepředstavitelného Mastodon vždy byli.

I kvůli tomu, že je deska zatížena tragickou událostí a dalšími neveselými příběhy, působí návrat kapely triumfálně. Jako kdyby dokázala překročit vlastní stín, definovala svou hudební budoucnost a přitom si zachovala vlastní, rozpoznatelnou tvář. „Marrow Deep“ dává nekompromisní odpověď na otázku, kde může být budoucnost metalu v příští desetiletce.