SEPULTURA, BATTLE BEAST, GOTTHARD - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 7. 6. 2026

metalfest262.webpPříznivci Avantasie prominou, ale sobota na Metalfestu nepředstavovala žádné velké lákadlo, a proto bylo nutné šetřit síly na nedělní večer, jehož zlatým hřebem mělo být vystoupení brazilské Sepultury na rozlučkovém turné. Spekulace o tom, zda jde o skutečný konec legendy, nebo o přípravu na velkolepý comeback s bratry Maxem a Igorem Cavalerovými, se nesly mezi lidmi na place i v pivních stanech. Je zřejmé, že větší část fanoušků, kteří si pamatují slavné časy konce osmdesátých a první poloviny devadesátých let, ani po téměř třiceti letech nepřijala Derricka Greena za vlastního a Sepulturu uznává pouze do alba „Roots“. Toto přelomové dílo dostalo kapelu v roce 1996 na vrchol, aby z něj ještě téhož roku spadla zpět do undergroundu. Tato skutečnost byla patrná i ve frontě na autogramiádu, kde většina čekajících držela v rukou obaly alb „Arise“, „Chaos A.D.“ nebo „Roots“, tedy desek spadajících do cavalerovské éry.

Zatímco členové Sepultury tyto artefakty podepisovali, na pódiu se činili švýcarští Gotthard. Ti přišli na řadu po stylově příbuzných Švédech Eclipse, kteří předvedli velmi slušný a energický set. Gotthard nastoupili na pódium a hned od úvodní „AI & I“ z poslední desky „Stereo Crush“ vnesli do lochotínského amfiteátru velkou porci uvolněnosti. Sympatické vystupování všech členů hravě přetáhlo posluchače na stranu kapely, která vsadila z poloviny na novou éru se zpěvákem Nicem Maederem, jež se podle letitých fanoušků nemůže vyrovnat albům s původním frontmanem Stevem Leem, ale naživo i v nových věcech Gotthard obstáli se ctí. Připomínky alb „Firebirth“, „Bang!“ či novinky „Stereo Crush“ (z níž zazněly čtyři skladby) zafungovaly vedle starých klasik, s nimiž si Maeder poradil velmi dobře.

metalfest26201.webp

I když došlo k přehmatům typu „Boom Boom“, která zaujme leda méně náročného posluchače, skladby „Thunder & Lightning“, „Anytime Anywhere“, „Remember It's Me“ nebo žhavou novinku „Ride the Wave“ fanoušci přivítali s nadšením a zpěvné refrény zaplnily ze tří čtvrtin naplněný areál. Přestože se Maederovi příliš nechtělo šplhat do výšin a rejstříky svého předchůdce leckde zjednodušoval, obstál se ctí i ve slavné coververzi „Hush“, kterou si z celého setu upravil pravděpodobně nejvíce. Jeho hlas vyloženě potěšil ve dvojici balad „Heaven“ a „One Life, One Soul“ (obě z devadesátých let), kterými se Gotthardům podařilo obměkčit i zatvrzelejší část publika. Ta je po výborné coververzi „Mighty Quinn“ od Boba Dylana doprovodila do zákulisí zaslouženým potleskem. Gotthard disponovali dobrým zvukem, který se během festivalu po pátečních přešlapech ustálil a splnil kritéria i věčných rýpalů a nespokojenců.

Počasí se v neděli umoudřilo, sluneční paprsky ještě zaplavovaly areál ve chvíli, kdy zmizela plachta s logem švýcarské party a připravovat se začala finská formace Battle Beast. Ta má v České republice díky častému nasazování na akce Pragokoncertu stále více příznivců, což bylo znát i v Plzni. Přestože produkuje v podstatě zaměnitelný heavy/power metal osmdesátkového střihu s moderním zvukem, aranžemi a ženským zpěvem, fanoušci na jejich v zásadě jednoduché skladby slyší. Za svou přijali i novou zpěvačku Marinu La Torraca, která nahradila Nooru Louhimo, jež má u fanoušků dosud výsadní postavení. I když se navzdory zbytečně dlouhým projevům vokalistka své úlohy zhostila odvážně a se ctí, po třech skladbách se utvrzuji v tom, že nejsem cílová skupina, a odcházím na setkání s Gotthard. V tu chvíli mi to přišlo smysluplnější…

metalfest26202.webp

Když se začalo stmívat a Battle Beast opustili pódium, čekalo se na jediné – až odbije půl desátá a nastoupí Sepultura. Ta se neloučí na vrcholu a řady fanoušků i z toho důvodu trochu prořídly, ale ti, kteří zůstali, litovat nemohli. Křišťálově čistý zvuk vylepšil zvukařům reputaci, protože krásně vytáhl kytaru Andrease Kissera, stejně jako dal patřičnou razanci práci mladého bubeníka Greysona Nekrutmana. Ten byl miláčkem videoprojekce, protože na ní figuroval zhruba z padesáti procent. Pro zajímavost – druhá polovina času na obrazovkách se rozdělila mezi Kissera a zpěváka Derricka Greena, přičemž jediného zakládajícího člena v dnešní sestavě Sepultury, basistu Paula Jr., si kamera vybrala pouze v jednom či dvou případech. Ale důležitější byla hudba a s ní brazilsko-americká čtveřice platila za jasného vítěze nedělního dne.

Fanoušci čekali na skladby z cavalerovského období, i když koncert odstartovala kultovní „Inner Self“ a na třetí pozici pokračovala „Desperate Cry“, kapela dávala velký prostor novinkovému EP „The Cloud of Unknowing“, které kromě skladby „Sacred Books“ přehrála celé. Nechala tak fanoušky vydechnout, protože trojice skladeb z něj zaznamenala suverénně nejslabší ohlas. Zpočátku příliš nezaujala ani instrumentálka „Kaiowas“, která se velmi brzy proměnila v efektní perkusní jam, což jí dodalo původně chybějící energii. Finále dostalo obrovskou gradaci, neboť došlo na slavné kusy „Territory“, „Dead Embryonic Cells“ a „Refuse/Resist“. To byl okamžik, na nějž fanoušci čekali od začátku koncertu. Na závěr Sepultura připomněla i nejslavnější dílo „Roots“ skladbou „Ratamahatta“, která však v polovině plynule přešla do legendární „Roots Bloody Roots“. I tu Derrick Green (jehož tvář už „zdobí“ šedivý knír) ustál se ctí, přestože jeho hardcoreový projev má k animálnímu výrazu Maxe Cavalery ze slavné desky poměrně daleko. Otázku, jak by se na tomto místě se skladbou popral Max, ponechme raději otevřenou…

metalfest26203.webp

Tečku za Metalfestem udělala Sepultura téměř famózní, protože demonstrovala skutečnost, že naživo má stále velkou sílu, i když od ní nikdo nemůže očekávat tak ohromující koncert, jaký předvedla v roce 1996 v pražské Sportovní hale. Letošní plzeňské akci spolu s dvojicí Anthrax a Accept dodala výrazně legendárnější punc. Otázkou zůstává, zda se něco podobného podaří i příští rok.

Jan Skala

www.metalfest.cz

Foto: Facebook/Metalfest Open Air

Související články

Vydáno: 10. 6. 2026
Přečteno: 1080x

Komentáře

Sagi, 11. 6. 2026, 19:55

Sepultura po Maxovi stvořila několik skvělých alb a naživo z nich při rozlučce nic nehrají... Trochu více sebeúcty by to chtělo... Možná i proto končí opomenutí...

[ zpět nahoru ↑ ]