JIM PETERIK (THE PRIDE LIONS, SURVIVOR) - Pohled tygra nebo lví pýcha?
Jim Peterik je legenda melodického rocku a AOR. Bylo by to tak, i kdyby napsal jen hrstku skladeb „Eye Of The Tiger“, „High On You“, „Can't Hold Back“ nebo „The Search Is Over“, ale on má na kontě úctyhodnou řádku alb a svou diskografii nyní rozšiřuje o nový počin pod hlavičkou Pride Of Lions. O něm, o tvůrčích inspiracích a pozitivním pohledu na svět se svěřil v rozhovoru, při němž došlo i na několik slov o Jimově nejslavnějším působišti, kapele Survivor, kterou s hořkou příchutí opustil před třiceti lety. Nezdá se však, že by toho litoval, dnes má plně funkční kapelu i projekt The World Stage, i v pokročilém věku se snaží zůstat plně činný a na důchod nepomýšlí.
Album „Unbridled“ působí jako velmi přirozené pokračování předchozí tvorby Pride Of Lions. Měl jsi od začátku jasnou představu, že chceš zachovat typický rukopis kapely, nebo jsi zvažoval i nějaký výraznější posun?
Jsem fanouškem hesla „if it ain’t broke, don’t fix it“. Od prvního alba Pride of Lions v roce 2003 máme konzistentní styl. Tobyho úžasný hlas, já pod ním, harmonizujeme – melodie a texty jsou pro nás velmi důležité. Nemusíme měnit recepturu. Jen to mícháme a snažíme se posouvat v před psaním skvělých nových písní. Na tomto albu se nám to podařilo, skladba „Unbridled“ začíná erupcí, skoro jako Van Halen sólem od Mikea Aquina. To jsem ještě nikdy nedělal.
Pride Of Lions fungují více než dvacet let. V čem je tajemství dlouhodobé spolupráce s Tobym Hitchcockem?
Především jsme nejlepší přátelé. Myslím, že jsme mezi sebou nikdy neprohodili ostré slovo. Přátelství je pro nás na prvním místě, hudba je až druhotná. Když jsem v roce 1996 odešel ze Survivor, potřeboval jsem najít hlas, který by mě inspiroval k dalšímu psaní. Toby se objevil na koncertě Ides Of March a o dva dny později už byl ve studiu. Tehdy jsem poprvé uslyšel tu magii.
Ve vaší nové tvorbě je stále silně slyšet duch klasického AOR a melodického rocku osmdesátých let. Co tě na tomhle stylu inspiruje natolik, že mu zůstáváš věrný?
Je těžké to říct, prostě v tom žiju. Je to můj nejoblíbenější druh hudby. Proč psát něco jiného? Nesnažím se znovu vynalézat kolo, to kolo je melodický rock. Jen ho trochu ozvláštním, abych se nenudil.

V tiskových materiálech zmiňuješ, že „Edge Of Forever“ reflektuje obavy o budoucnost planety. Jak důležité je v textech reagovat na současný svět a společenská témata?
Musíš být vědom toho, co se děje ve světě, ale zároveň musíš nabízet naději a světlo. Pokud se utápíš v chmurách a pesimismu, jen lidi stahuješ dolů a já chci dělat pravý opak. A skladba „Lose Like A Winner“ je o tom, že i když prohraješ, musíš vstát.
Přestože je „Unbridled“ velmi melodické album, nepůsobí nostalgicky ani jako pouhá recyklace minulosti. Jak se ti daří držet klasický zvuk svěží i v roce 2026?
Někdy se v noci probudím, protože se mi zdála nějaká skladba. Vstanu, jdu rovnou k pianu, zapnu nahrávač a zachytím to. Jsem velkým příznivcem snů a zpráv shora.
Fanoušci často říkají, že tvoje hudba má optimistickou a povznášející atmosféru i tehdy, když se věnuje vážným tématům. Je pro tebe naděje v hudbě důležitým prvkem?
Naděje je skutečně na prvním místě. Pokud ji ztratíš, ztratil jsi všechno. Pozitivní myšlení je přesně to, co svět teď potřebuje.
Na albu znovu výrazně zazářil kytarista Mike Aquino. Jak velký prostor mu při skládání a aranžování skladeb necháváš?
Říkám, že je můj švýcarský armádní nůž. Pracujeme spolu už třicet let a nikdy mě nezklamal. Přichází do studia plný skvělých nápadů. Někdy ho prostě nechám, ať jede. Jeho přínosu si opravdu vážím.
Když si dnes pustíš staré desky Survivor nebo The Ides Of March, slyšíš v „Unbridled“ pořád stejného autora, nebo máš pocit, že ses jako skladatel výrazně proměnil?
Nezměnil jsem se zas tak moc, tyhle staré věci se mi pořád líbí. Duch je v tom pořád stejný – je to povznášející, ne chmurné. Jsem melodický rocker. Miluju melodie, které můžeš zpívat a zapamatovat si je.
Skladby „The 1000 Goodbye“ nebo „Ride The Lightning“ mají obrovský hitový potenciál. Přemýšlíš při psaní ještě nad tím, jestli by píseň mohla být rádiovým hitem, nebo tvoříš hlavně pro radost a pro věrné fanoušky?
Vždycky doufám, že se dostane do rádia, ale snažím se psát skvělé písně, které lidi osloví. Jsem slepý a hluchý k negativitě – prostě jdu dál.

Tvůj katalog obsahuje nesmrtelné skladby „Eye Of The Tiger“ nebo „The Search Is Over“. Je pro tebe takový úspěch požehnáním, nebo někdy i břemenem, protože tě s těmito písněmi lidé automaticky srovnávají?
Vůbec mi to nevadí. Je to vysoká laťka, kterou se snažím překonat.
Co se týče Survivor, běžel nedávno na našich stránkách seriál mapující historii a alba kapely, proto bych ti chtěl položit pár otázek k minulosti. S vydáním prvního alba jste měli problémy, můžeš říct, o co konkrétně šlo a jakou roli v tom sehrál John Kalodner?
První album Survivor bylo opravdu dobré a John Kalodner byl v té době náš mentor. On nám řekl, že musíme pracovat s Brucem Fairbairnem, který byl nová hvězda. Tak jsem odletěl do Kanady a dokončil album s ním. Výsledkem toho je takové spojení různých producentů (kromě Fairbairna na desce předtím pracoval Ron Nevison a Barry Mraz, pozn. aut), ale myslím, že to dopadlo skvěle.
Od „Premonition“ jsi vytvořil autorský tandem s Frankiem Sullivanem. Bylo to dané tím, že se ti s ním psalo nejlépe, nebo tím, že se změnila sestava a odešel zejména basista Dennis Keith Johnson?
„Premonition“ je jedno z mých nejoblíbenějších alb. S Frankiem jsme měli skvělou chemii – on napsal řádek, já řádek, akord za akordem. Psaní nás opravdu bavilo. Bylo to také odrazový můstek k „Eye Of The Tiger“.
Největší úspěch měla deska „Eye Of The Tiger“. Proč na něj nenavázalo album „Caught In The Game“?
Je to klasický syndrom „jak to překonat?“. Nenašli jsme úplně správný směr. Stále je to dobré album s několika silnými skladbami, ale je těžké navázat na monstrum jako „Eye Of The Tiger“.
Byla výměna Davida Bicklera za Jimiho Jamisona logickým vyústěním situace nebo za změnou na postu zpěváka byl jiný úmysl?
David potřeboval pár let volna, aby si dal hlas do pořádku, měl nemocné uzliny. Dělali jsme konkurzy, přišel Jimi Jamison a úplně to roztrhal. Byl to nejlepší zpěvák, se kterým jsem kdy pracoval. Skvělý člověk.
„Vital Signs“ vás vrátila na vrcholky hitparád. Zažívali jste stejný boom jako při „Eye Of The Tiger“?
Vrátili jsme se k Ronu Nevisonovi a ten nás nakopl. „I Can’t Hold Back“ vzniklo skoro náhodou, když nás Ron slyšel, jak si pohráváme s různými nápady. To byla pro nás velká píseň.

Byl za rozpadem Survivor v roce 1988 malý úspěch desky „Too Hot To Sleep“?
„Too Hot To Sleep“ bylo velmi dobré album, ale v Americe se měnila scéna, nastupovala alternativní hudba, poté i grunge, a my se nedostali do rádia. Bylo to dost demotivující. Bylo to období, kdy jsme se znovu hledali.
Ze Survivor jsi odešel v roce 1996. Proč k tomu došlo a proč jsi už nikdy nebyl členem žádné další sestavy?
S Frankiem jsme si ke konci nerozuměli. Chtěl doslova nakreslit čáru uprostřed pódia a říct mi, abych ji nepřekračoval. Druhý den jsem už ani nenasedl do letadla. Manželka se na mě podívala a řekla: „Dnes není 4. července, ale i tak je dnes Den nezávislosti.“ Měla pravdu.
Tvoje současné aktivity zahrnuje i projekt Jim Peterik & The World Stage. Jde o klasickou kapelu nebo nárazovou záležitost, která má volnější pravidla?
Prostě pořád píšu a snažím se zachovávat inspirovaný. Nemám rád opakování sebe sama, ale melodický rock je moje láska. Snažím se dávat textům čerstvý náboj a udržet to zajímavé.
Pride Of Lions si za roky existence vybudovali velmi loajální fanouškovskou základnu. Co pro tebe znamená vědomí, že tvoje hudba oslovuje posluchače napříč několika generacemi?
Je to opravdová radost. Když jsem našel Tobyho, věděl jsem, že jsem našel nejen skvělého zpěváka, ale i spřízněnou duši. Chemii mezi sebou pořád máme. Dokonce brzy plánujeme cestu do Itálie.
Komentáře redaktorů
Přečteno: 689x
Komentáře
Škoda, že jsem to nevěděl, když jsem dělal otázky. Teď jsem si to dohledal, otec Josef Petřík, matka Alice, rozená Jirsová.
Dobrej rozhovor. Škoda, že nepadla věta i jeho českém původu, třeba by se rozpovídal. Vždyť jeho rodiče pochazejí tam od vás někde u Plzně 👍
Udělat rozhovor s autorem nejslavnější filmové písně všech dob (je jen málo songů, při jejichž úvodních tónech vám přeběhnou před očima titulky z filmu), to už je slušná machrovina.