Už před osmi lety bylo mimo jiné zásluhou i eponymního debutu švédských Cruzh jasné, že melodický hard rock, potažmo glam metal žije a pokud se budou stále rodit podobné kapely, žít bude. Cruzh se velmi obratným způsobem svezli na tom, co v žánru vymysleli jiní, inspirace u Def Leppard, Bon Jovi, Reckless Love, Crazy Lixx, či Bryana Adamse neměli potřebu kdovíjak intenzivně maskovat, a talent na tvoření stadionových nápěvů a velmi chytlavých melodií z jejich prvotiny stříkal na všechny strany.
Vítězná sestava se obvykle nemění. Ústřední dvojice Anton Joensson (kytara) a Dennis Butabi Borg (baskytara), jištěná bicmenem Mattiasem Silverem, tohoto pravidla nedbala, před druhým albem přibrala do sestavy frontmana Alexe Waghorna (velmi dobrý tah), podržela se vypůjčeného kopyta a zase to dopadlo k maximální spokojenosti žánrových příznivců. Aktuální třetí album „The Jungle Revolution“, na němž se Cruzh pprezentují již jako pětice, představuje kapelu coby vyzrálý spolek, který by mohl kdykoliv zaskočit za kteréhokoliv z výše zmíněných interpretů, a jenž by mohl zároveň posloužit jako ideální příklad toho, jak se v žánru změnila atmosféra.
Bývaly doby, kdy dostat se na stylový trůn vyžadovalo muziku kromě silných melodií a nepřehlédnutelné image napráskat hudebním floutkovstvím a nadrzlostí. Zdá se, že to už dneska nezbytností není, ke cti Cruzh třeba přiznat, že se jim je do několika nových skladeb podaří zcela přirozeně propašovat. Stejně tak sebevědomě Cruzh působí, když vsadí spíš na lehkost, vzdušnost a nasládlost, a i s výrazem čerstvě opeřených mládežníků, u nichž je na prvním místě radost z hraní, znějí naprosto přesvědčivě a sebevědomě. Když se víc než intenzivně zaměříte na inspirace kapely, může se zdát, že spojit do soudržné kolekce titulní „The Jungle Revolution“ s otiskem Def Leppard, rozverně chytlavou singlovku „FL89“ s parfémem od Bryana Adamse, zpěvnou „Winner“, u níž by se skvěle pobavili chlapci z Bon Jovi, dravé „Split Personality“ a „Gimme Anarchy“ (Crashdiet), či romantickou piánovku „From Above“ (ta by mohla hodně bavit třeba Bretta Michaelse a jeho partu), je sisyfovský úkol, ale stačí k tomu jediné – vlastní ksicht, v němž k sobě všechno najde cestu. To se daří a proto „The Jungle Revolution“ funguje na jedničku.
Dvě kytary Cruzh prospěly, o špetičku tvrdší výraz kapele svědčí, ale i kdyby švédská pětice zatlačila na pilu ještě o něco intenzivněji, stejně by do popředí snadno pronikl fakt, že u Cruzh v první řadě vládne láska ke stadiónově chytlavým refrénům. A s těmi, zachycenými na „The Jungle Revolution“, se do povědomí rockových příznivců dostanou Cruzh ještě snadněji, než na předchozích dvou deskách.
|
