Hudební produkce Španělů Tierra Santa nedoznala v celé své historii výraznějších odchylek. Po reunionu kapely, ke kterému došlo v roce 2010, sice proběhly určité změny, ty však spadají do kategorie "ostatní". Zaprvé do kapely nastoupili nový bicmen David Karrika a klávesák Juan Antonio San Martín, přičemž oba v sestavě vydrželi do dnešních dnů. Dále se hudebníci přesunuli k vydávající firmě Maldito Records. A nakonec došlo ke kosmetickému, přesto však důležitému posunu. Někdo se totiž zamyslel nad prezentací obalů nahrávek, na které se od alba "Caminos de fuego" konečně dá dívat.
Nejdůležitější otázkou samozřejmě bylo, zdali je také co poslouchat. Zatímco na albu z roku 2010 se to povedlo takřka bez výhrad, navazující deska "Mi nombre será leyenda" (Mé jméno bude legendou) už tak jednoznačně nevyznívá. Mezi oběma alby vznikla tříletá pauza, během nichž vydávající firma uvedla na scénu box-set obsahující první dvě alba kapely, tedy "Medieval" a "Legendario". Poté už přišel čas na plnohodnotnou, v pořadí devátou desku, jež obšťastnila fanoušky 5. února roku 2013. Tedy alespoň některé z nich. Velká část posluchačů totiž považuje druhou etapu kapely za slabší, a ani s odstupem času nechtějí vzít novodobější desky na milost, album "Mi nombre será leyenda" nevyjímaje.
Přitom vše začíná velmi slibně. Úvodní titulka je líbivou hitovkou, ve které nechybí osvědčené, ale stále funkční skladatelské prvky - svižné tempo, broušené heavyrockové riffy, svěží vyhrávky, svůdná zpěvnost či podpůrná úloha větrných kláves. Je proto s podivem, že navazující obsah nejen že nenaváže na předestřenou kvalitu, ale dokonce uhne od pozitivní hudební energie k podivným tvůrčím pokusům. Většina stop vykazuje snahu o temnější profil, ve kterém ovšem absentuje to hlavní, tedy instantní melodická chytlavost.
Lepší energie se dostaví s každým návratem do tradičních linií. Moc jich ovšem není. Danou potřebu splní kousek "Perdido en el paraíso" (Ztracen v ráji), a především stopa "Si estás allí" (Pokud jste tam), což je song ve stylu osmdesátkového AOR, s nádherným, sluncem zalitým refrénem. Náladově se ovšem podobné písně vymykají zbytku nahrávky. V té naopak dominuje snaha o jakýsi motorkářský hard rock ve stylu ZZ Top, což je něco, na co fanoušci kapely nebyli zvyklí. A obsah deváté desky neznamenal jediný důvod, proč zajeté návyky jakkoli měnit.
|
