Attacker z New Jersey patří mezi kapely, jejichž původní členy uchvátili Judas Priest při průlomu do Ameriky s albem „Screaming For Vengeance“, a vše korunoval nástup thrash metalu, jehož dravost a rychlost kapela přijala za svou. Z toho se Attacker, ač v nich zbyl jediný původní člen, bubeník Michael Sabatini, těží dodnes, a z bodu, v němž došlo ke srážce klasického heavy metalu s thrashem, odmítá už čtyřicet let pohnout. Na debutové desce „Battle At Helm`s Deep“ to fungovalo znamenitě a tenhle počin je citován jako výborná ukázka amerického metalu osmdesátých let, ačkoliv mezi klasiku to nikdy nedotáhl. Nikdo nemohl popřít, že by Attacker neměli dobře nakročeno, což se ale pokazilo. Skončili v osmdesátých letech, takže se nemuseli nechat smést vlnou grunge, ani se nezdiskreditovali tím, že by s tímto stylem koketovali.
Návrat v novém tisíciletí nebyl moc jednoduchý. Kapela, ač vyměnila většinu osazenstva, nezapomněla přestat hrát, měla pořádně ostré drápky, ovšem doba se změnila. Co bylo v kurzu v osmdesátých letech, když tvořila „The Hermit“ nebo „Slayer`s Blade“, s nimiž se mohla vyhřívat na piedestalu, v novém tisíciletí působilo zastarale až běda. Attacker to nepochopili a stále se oháněli (což jim vydrželo dodnes) tím, že tvoří pro staré fanoušky. Ti však už mají úplně jiné starosti a na koncertech zatuhlé svaly rozhýbou mnohem těžkopádněji. Pětice, kterou v mezičase opustil i původní zpěvák Bob Mitchell, se sama uzamkla do škatulky skupin pro nostalgiky. Nejde jí upřít příval energie, který se z nového alba vyvalí, ale kde je nějaká invence, nosný nápad, hit?
Attacker drhnou pořád to samé dokola, jako kdyby myšlenkami zůstali u debutu z roku 1985. Když si odmyslíme soudobý, avšak nic neříkající zvuk a slušnou produkci, dostaneme klasický produkt amerického metalu osmdesátých let. Kapela to asi tak chtěla, protože staří fanoušky, na které se odvolává, by jí nic jiného nespolkli. Jenže možná ani jim neujde fakt, že „The God Particle“ je albem formálně dostačujícím, ale po obsahové stránce vyprázdněným a vyžilým. I hlas Bobbyho Lucase, jenž se před více než desítkou let stal nástupcem Boba Mitchella, se zdá být otravnější a uječenější než kdy dřív, tímto aspektem se pravděpodobně snaží zakrýt fakt, že kapela pozbyla talent napsat dobrou, zapamatovatelnou melodii. Pokud se taková na novince nachází, je velmi dobře schována.
Kytary řežou skvěle, ale riffy jsou z kategorie těch, které jste už někde slyšeli. Sabatini řídí poctivou kanonádu, ale nezapře ducha dávné doby, Lucas kvičí, co mu limity dovolují, ale pořád jako kdyby deska plula někde vedle vás. Nemusíme se bavit o poctivosti a true metalovém úmyslu skladeb „Stigmatized“, „Kingdom Of Iron“, či „World In Flames“ (abychom vyjmenovali nejvýraznější kusy), ovšem i ty patří k těm, jejichž půvab zůstal skryt v osmdesátých letech. Spolu s ostatními ukazují fakt, jak moc prázdnou slámu Attacker na novince mlátí, protože ani po několikerém opakovaném poslechu z nich nezůstane vůbec nic a to nikdy nevěstí nic dobrého.
„The God Particle“ je o něco horší než minulá deska „Sins Of the World“, která nestačila na jedenáct let starou „Giants Of Canaan“. Attacker to dopracovali až k nelichotivému průměru s jen velmi malou nadějí, že kapela někdy zvedne hlavu. Hra na retro a lá 1985 prostě moc nevychází.
|
