 Tak tuhle recenzi jsem si vyloženě přivolal. Není tomu dávno, co jsem dopsal kádrový posudek na předchozí album „Pills Against The Ageless Ills“, kde jsem hořekoval, že jsem poslední počin Solefald ještě neslyšel a ejhle - tady ho máme. A že se bylo opravdu nač těšit, je neoddiskutovatelné. Norští kutilové se zase jednou činili.
Jesliže se na minulém CD dalo se silným přimhouřením očí mluvit o Solefald více či méně (spíš méně) jako o velmi svérázném black metalu, to už teď neplatí ani v nejmenším. Ono odproštění se od jakýchkoliv zajetých předloh však našemu duu vyloženě svědčí. Naprostá autorská svoboda v tvůrčím procesu jim dovoluje vzájemně kombinovat motivy, na které by se jinak přišlo jen stěží, pokud vůbec. Brutální vokály a opravdu tvrdé party obecně byste na „In Harmonia Universali“ nenašli ani lupou. Cornelius už na řev zcela zanevřel a prim hrají jeho melodické duety s Lazarem. To není až tak na škodu z hlediska poslouchatelnosti, ale na druhou stranu kapela přišla o silnou zbraň v podobě kontrastu tvrdosti a melodična. To si ale dokáže vynahradit jinak. Aranže jsou jaksi více psychedelické, poměrně často užívaná akustická kytara si podává ruku například se saxofonem. Larsovy klávesové rejstříky jsou vůbec dost neobvyklé. Také se divím, že Lars nehraje v Borknagar kromě kláves také na bicí, protože jeho přesná a technická hra je opravdu skvělá, o výtečném zpěvu ani nemluvě.
„In Harmonia…“ je posluchačsky trochu méně „user-friendly“ - na rozdíl od „Pills…“ postrádá toto album nějaké výrazné hity (možná by se dala hitem nazvat ještě tak druhá „Mont Blanc Providence Crow“), ač chytlavých pasáží, vystavěných především na pěveckých linkách, se najde dost. Síla Solefald spočívá v celkovém vyznění, ne v jednotlivostech. Písně jsou na prvních několik poslechů těžké na pochopení, některými částmi se musíte zpočátku chtě nechtě prostě prokousat. O to je pak výsledný dojem lepší.
Názvy písní a texty nelze nazvat jinak než „prostě solfaldovské“ (skladbu „Buy My Sperm“ bych už od pohledu asi od nikoho než od Solefald nečekal…). Jinak je zajímavé sledovat, že méně je někdy skutečně více. Zatímco mnohé kapely nedokáží natočit dobré album ani v šesti, Lars a Cornelius zvládají tvořit výborné desky v počtu dvou multiinstrumentalistů, jako by se nechumelilo. Solefald nám vykrystalizovali v těžko uchopitelné hudební těleso, pokud si ale dáte tu práci a proniknete do zvláštního surrealistického světa norských svérázů, není cesty zpět.
|
