Jako by nám Timo Tolkki chtěl dát lekci v užívání přísloví „neříkej hop, dokud nepřeskočíš“. Již měsíce dopředu avizoval, že dvanácté album Stratovarius ponese název, skládající se ze dvou slov, začínajících na písmenka „R“. Realita je nakonec jiná. Timo Tolkki odpískal kariéru Stratovarius, krapet celé dění zašmodrchal předáním práv bývalým spoluh(p)ráčům a následným vyhlášením, že by mohl nahrát ještě jedno album Stratovarius s původní sestavou (tedy s Tuomo Lassilou a Anti Ikonenem). Krátce po vydání svého nemastného neslaného alba „Saana - Warrior Of Light Pt.1: Journey To Crystal Island“ představil nový projekt (dnes už řádnou kapelu) Revolution Rennaisance. Předpokládám, že na debutovém albu „New Era“ se nachází alespoň některé skladby, které si (tuším) Jens Johansson pochvaloval, že představují po posledním rockovějším albu „Stratovarius“ návrat k tradičním strato-hodnotám. Kdo by to byl řekl, že zrovna z tohohle alba vyleze jedna z nejkontroverznějších nahrávek letošního roku…
Důvodem je typický Tolkkiho rukopis, občas vyvolávající iluzi, že se každou chvíli odněkud z výšky musí snést (především) Timo Kotipelto. Rukopis, který často sklouzne do rabování (nejen) sebe sama. Angažování dvou jedinečných metalových hlasů, které (ve spojení se skladbami, jež občas mohou evokovat jejich působiště) jen umocňují pocit již slyšeného. Věčně strašící duch Stratovarius, kterého se Tolkki sice snaží chvílemi násilím (snad jen nezbytné klávesy se podařilo částečně úspěšně vyretušovat) umlčet, ale který z téhle desky vykukuje tak často, že název „nová éra“ je tak trošku parodií.
Kdo by nezaplesal nad dílem, na kterém se u mikrofonu sejdou Michael Kiske, Tobias Sammet a Pasi Rantanen. A tak procházku po jednotlivých skladbách pojměme jako procházku po pěveckých kapitolách. Světe, div se, ze všech tří zúčastněných pěvců u mě kupodivu vítězí ten třetí vzadu. Rantanenův nakřáplý hlas mi k Tolkkiho práci sedí nejvíc (je to snad tím, že Pasi je tím nejméně specifickým hlasem a tudíž nejsnáz připodobnitelný ke Kotipeltovi…?). Díky tomu vidím největší trhák desky v zadumané, náladově rozmanité „Eden Is Burning“, která tvoří jakýsi kompromis mezi stratovariusím rockovým směřováním minulé desky s tolikrát využitými progresivními postupy. Povedená je i lehká „We Are Magic“. Těžkotonážní „Born Upon The Cross“ s melancholickou náladou z dob „Destiny“ krapet chybí výraznější nápad.
Příspěvek Tobiase Sammeta tvoří jednak úvodní „Heroes“, což je skladba, ve které si dokážu Tima Kotipelta představit úplně nejsnáz, totální Stratovarius. „Glorious And Divine“ nemůže zpívat nikdo jiný než rarášek Tobi. Jednak oslavná óda na následky zázraků kosmetického průmyslu k tomuhle vtipálkovi sedí a jednak se v téhle skladbě dá vyčuchat i závan Tobiasovy domoviny.
Kolikrát bylo Tolkkimu předhazováno, že se inspiruje u Helloween? A tak to Timo dotáhl do dokonalosti a spřáhnul se s Michaelem Kiskem. Ten sice stále nenávidí metal, ale to evidentně spolupráci s Timem nebrání. U líbivě zábavné chytlavky s téměř popovým refrénem (jak kdyby někdo křížil Abbu s „Pink Bubbles Go Ape“ od Helloweenu) si rád a zvesela zakřepčím – tohle je (i když nenáročné) vážně nakažlivé. U křehoučké „Keep The Flame Alive“ jsem ochoten tesknit. Až do chvíle, kdy Timo vloží Michimu do úst „In my heart, in my soul“, což je kopanec do citlivých míst velkého Keepera. Závěrečná titulní „Revolution Renaissance“ je ze strany Tolkkiho definitivním vydrancováním vlastního území. V další pomalé „Angel“ se obávám, že pokud by v ní nepůsobil pěvec Michiho formátu, šlo by o nevýraznou tuctovku a „Last Night On Earth“ je skladba, o které zase platí – Tolkkiovsky chytlavé, precizně zahrané, duch Stratovarius se motá znovu strašně blízko. A tak největším kladem těchto skladeb je fakt, že Michimu jsem díky jeho božskému hlasu ochoten sezobnout prakticky cokoliv. V kombinaci s Timovým rukopisem lze výsledek vynásobit. Zmiňovat se o tom, že důležitou roli hraje Tolkkiho kytara a vychytaná produkce je asi zbytečné, s tím se u Tima počítá automaticky.
Stratovarius bez Stratovarius, nový Tolkkiween. Revoluce? V žádném případě. Renesance? Snad jen v návratu skladatele a producenta Tima Tolkkiho do „zlaté éry“. Timo Tolkki chce začít novou éru, ale svou starou kariéru za sebou táhne jak vězeňskou kouli (a lilie na obalu alba je víc než zavádějící). I když se tahle deska dobře poslouchá (ono asi vážně platí, že nejsnáz se člověk chytí na už někdy slyšené…), stále mi na patře zůstává pachuť umělohmotné snahy Tima Tolkkiho odkopnout stín Stratovarius. Příznivci rychlosti a melodií (a fanoušci Stratovarius, Helloween a Edguy) asi budou spokojeni. Koneckonců, také jsem. Nebo jen chci být? Nevím. Proto je pro mě tahle deska tolik kontroverzní. I když vím, že očekávat od starého psa nové kousky je bláhové…
|
