Bývaly časy, kdy se německý patentový úřad mohl ohánět tvrzením, že speed metal je hlavně německou záležitostí. Pak se tahle nákaza rozšířila do Skandinávie a na jih Evropy a naše končiny zdánlivě minula. Ne snad, že by tu nebyly spolky věnující se téhle muzice, ale těch, které by byly schopny si za určitých okolností aktuálně zahrát světovou ligu, bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky a ještě by mi zbyly dva prsty na… no, třeba na dopsání tohoto hodnocení. Jednou z těch skupin, které se na mých prstech drží, jsou právě Rimortis. S jejich tvorbou jsem se seznámil už na minulém albu „Oheň a led“(2002). Ryzí, nekomplikovaný speed metal se všemi charakteristickými znaky – rychlost, melodie, zpěv sem tam vyhnaný směrem k výškám, sborové refrény, to vše osvěženo barevnými klávesami – se sypal z tohohle alba měrou vrchovatou. Jediné, co mi tehdy nešlo příliš do uší, byl hlas zpěváka Milana Hloucala. Před vydáním aktuálního alba (aktuálního obsahem, jinak album vyšlo v roce 2004) proskočily zprávy, že Milan Hloucal od Rimortis odchází. Rimortis absolvovali anabázi s úmyslem ulovit v České republice zpěváka schopného uzpívat speed metal. A ejhle, našel se. Do kapely se vrátil Milan Hloucal. Kdo ví, co v mezidobí vyváděl, ale na „Stínu křídel“ je jeho hlas mnohem sebejistější, zní velice příjemně a bez problémů zvládá i občasné výlety kamsi k obloze.
Tohle album se poslouchá samo, silné melodie vás vcucnou na začátku alba a pak už se můžete nechat unášet na pozitivně melodické vlně až do konce alba. Stále se něco děje, nuda nemá šanci nakouknout do dveří. Je těžké na tomhle albu upozornit na mimořádné chvíle, protože bych mohl klidně opisovat každou jednotlivou skladbu. Deska se odehrává v rovině hodnocení výborné a ještě o něco lepší. Z těch nejsilnějších momentů se musím zmínit o současné, likvidopřírodně alarmující „S.O.S.“, skladby jak z učebnice rychlometalu. I když, takové jsou v podstatě všechny. Pokud to ve vás vyvolává dojem, že tohle album musí dřív nebo později začít trpět určitou kolovrátkovatostí a jednotvárností, nemějte obavy. K pestrosti alba přispívají hosté: v „Síle smrti“ s Milanen pozpěvuje Luboš Suchánek - jde o příjemný hlasový kontrast; v pomalejší „Válce růží“ Milanovi přizvukuje Míša Suchánková, a přizvání tohohle něžného hlásku působí velice svěže. Jen houšť! Závěr alba se posunuje přece jenom do trochu jiné roviny. Ke coververzi „Písně neznámého vojína“ od Karla Kryla lze dodat snad jenom tolik, že skladba sama o sobě je natolik silná, že pokazit jí může snad jen břídil. Rimortis Krylovu poetickou naštvanost posunují až za hranice agrese a klidně bych uvěřil tomu, že spolu s neznámým vojínem se v hlíně povaloval nejen Karel Kryl, ale i celá kapela. Od výše zmíněných obyvatel mých zbývajících prstů se Rimortis výrazně odlišují texty, zpívanými v češtině. Těžko říct, jestli je čeština pro tuhle muziku ten nejvhodnější jazyk, ale tady to vážně všechno sedne jak pověstná část těla na hrnec. A paradoxně jedinou slabinku – ale opravdu nepatrnou – tak nacházím v poslední skladbě „The Cry Of Angels“. Skladba se nachází na albu i v češtině a po srovnání obou verzí musím konstatovat, že Milanova českoangličtina si zaslouží trochu připilovat.
Těžko se mi hodnotí album, které s oblibou a dobrovolně sjíždím stále dokola. A tak ty bodíky, co chybí do maximálního hodnocení, považujte za moje zadní vrátka. Od vydání „Stínu křídel“ přece jen uplynula už delší doba, a tak kdyby náhodou kluci zase něco ukutili, ať mám co přihazovat.
|
Když se mi dostalo tohle cd do ruky, nevěděl jsem v první chvíli, co od něj mám očekávat. S touhle kapelkou jsem se setkal poprvé, ale po prvních tónech mi bylo jasné, o co příštích bezmála 62 minut půjde… 
