To se zase v pražském Exit Chmelnice sešla trojka! Řeknu vám, nevěděl jsem, na koho se těšit dřív. Na Evarest, kteří mě – kromě pravidelného uspokojení mých hudebně chuťových vášní - zatím pokaždé dokázali něčím zmást? Nebo na bandu Eagleheart, u kterých jsem během dosavadních tří sepsaných článků dokázal patrně využít většinu superlativů, které český jazyk zná? Nebo snad na nevyzpytatelné Lanfear, u jejichž posledního alba má power progresivně laděná část hudební duše dost výrazně pookřála? Ať tak nebo tak, každá z kapel přispěla svým dílem k úspěchu tohoto večírku. Jediná věc, ve které začínám být krapet skeptik (a potvrdil mi kytarista Ulli, že podobná situace je i v Německu), je návštěvnost. Skutečně jednou skončíme tak, že se bude chodit už jen na totálně profláknutá jména a podhoubí postupně vyhyne? I přes intenzivní práci pořadatelů přišlo jen „o něco víc“ lidí, než před čtrnácti dny v Hradci na Samhain a Abax. Zaplaťpámbu, že již od setu Evarest dokázali příchozí vytvořit příznivou atmosféru, která u setu Eagleheart začala solidně žhavit a postupně gradovala až do bouřlivého (samozřejmě, s ohledem na počet bouřitelů) finále s Lanfear. Po klubu jsem se poflakoval už od časných podvečerních hodin a vzhledem k přípravám, která se (tak nějak piánko – pohoda) ne a ne rozběhnout, měl jsem docela obavy z dodržení časového rozvrhu. Všechno klaplo téměř dokonale (jen Evarest museli své dilema zda zahrát „ještě jednu nebo dvě“ nechat na nižším čísle), za což patří organizátorům dík.
Jak jinak začít stať o Evarest, než tím, že mě kapela opět lehce zmátla :-)? K vytrvale nevyřešenému dilematu, kdo bude u Evarest tlouct do škopků se přidala i otázka kampak se poděl klávesák Honza? Nejaktuálnější odpověď zní, že Honza patrně zmizel v propadle dějin a u bicích se objevil dávný člen kapely (ještě pod jménem Candela) Libor Křivánek. Na jak dlouho se teprve uvidí, každopádně za měsíc by se v tomhle (v pohodě fungujícím) složení měli příznivci s kapelou v Hradci Králové ještě potkat. A hudební překvapení? No, i to se (tak nějak napůl) konalo. Pokud případnému pozorovateli unikla skutečnost, že Evka docela vydatně zápasí s bacilem, dalo by se říct, že Evarest (je docela paradox, že podobný pocit jsem měl předminulý víkend i ze Samhainu, tedy z kapely, která pomáhala Evarestu se křtem) splnili přibližně to, co jsem od nich očekával. Zahráli lehce zkrácený set oproti křtu, zásluhou čistšího zvuku jim bylo i lépe rozumět, díky čemuž vynikl Olafův pěvecký příspěvek v „The River Of Death“. Z čeho by si Evarest od obou svých pódiových následovníků mohli vzít příklad, bylo šoumanství celé kapely. Přihlížející vděčně kvitovali razantnost provedení i chytlavost muziky Evarest a předpokládám, že se nenašel po skončení setu nikdo, kdo by na Evarest hledal nějakou negativní nitku. Smekám před Evčiným statečným a úspěšným soubojem se zdravím a těším se na další kolo (v plné zbroji).
Setlist: Searching For Lost Times, Katya´s Hunt (?), Lost Race, For Goddamned Love, Fear,The River Of Death, ?, ?
Tak vážení, co byste asi tak čekali, že z mojí klávesnice může vypadnout na adresu Eagleheart? Stačí vám, když řeknu, že to znovu byla bomba? Sakra, postavte někdo tuhle kapelu vedle ostřílených světových power či speedmetalových spolků, zapomeňte se zmínit o tom, odkud tahle banda pochází a hledání kvalitativních rozdílů bude docela fuška… O čemsi svědčí to, že už u druhé skladby (a u té první jsem se naháněl s Lanfear v předsálí, takže těžko říct, jestli to nebylo ještě o chvíli dřív) dokázal křikloun Vojta hecnout „kotlíček“ k tomu, aby ruce šly nahoru („mám z vás radost, děcka, jste naprosto líbezný“ :-) ). Popisovat všechny pózy a kousky, které kluci na pódiu vyvádí, je téma na malou slohovou práci, tak jen zmíním nově (aspoň pro mě) zavedený tyjátr v podobě kohoutích zápasů, u kterých čekáte, že se kluci vzájemně popřeráží a ona z nich jen září radost na druhou.
A hudba? Bezchybná. Pokud by snad nějaká chyba nastala, tak tradiční excelentní nářez (a že si – nejsnáz odhalitelný - Vojta systematickým poletováním v ultrazvukových sférách docela koleduje :-) ) stejně schová vše nepodstatné. Garantuju vám, že (pokud vám aspoň lehce tepe srdce v rytmu power-speed metalu) neskutečný vír pozitivní energie vás vcucne hned na začátku a totálně nabité na konci vyplivne až na konci. Potěšilo mě zařazení „brumenda“ do „Don´t Turn Your Head“, lepší halekací pasáž si fanoušci těžko mohli přát a náležitě jí i využili a nadchlo mě pamětnické finále v podobě citroního „Zase dál“ (ono už rozhýbávací pasáž z „Honu na bluda“ leccos signalizovala). Docela by mě zajímalo, co na tuhle verzi říkal kytarista Ulli z Lanfear, který má docela zmáknutého Láďu Křížka (byť v Kreysonu). Já osobně jsem byl (nejen z citronoviny, ale kompletně z Eagleheart) tradičně na větvi. Tohle mi ordinujte kdykoliv a v jakémkoliv množství!!!
Eaglíci, všimli jste si, že jsem tentokrát ani jednou nepoužil výraz Heloween ;-)?
Setlist: Buried Alive, Into The Sky, Falling, At The End Of Forever, Don´t Turn Your Head, Tears Of Rain, Moment Of Life, Zase dál
Nemám tušení, jak vypadala vystoupení německých Lanfear s bývalým frontmanem Tobim Althammerem. Ale vsadil bych svou mrzkou výplatu na to, že takový bavič, jakého kapela našla v Nuno Miguelovi de Barros Fernadesovi, je pro Lanfear poklad. Ten větroplach nejen že dokáže (hodně agresivně a emotivně) zpívat, ale on navíc po celou dobu dokáže vytrvale páchat vylomeniny a žertíky na vše a všechny kolem. A i když na jeho showmanství, které považuji za dobrou polovinu úspěchu sobotního večera ještě řeč přijde, přece jen větší šok mi přineslo živé provedení studiového materiálu. Že se v něm skrývá kupa energie a hromada emocí, to je zřejmé už na stříbrném kotoučku. Že se z pódia vyvalí taková smršť, ve které i chvíle progresivní přemýšlivosti nabírají intenzitu raketového útoku, jsem nečekal ani v nejmenším. A takovouhle silou to Lanfear prali do davu od začátku do konce.
Vzhledem k tomu, že už v úvodní „Enter Dystopia“ se podařilo lidičky rozeskandovat a atmosféra postupně houstla, běhal člověku až mráz po zádech z toho, jaké spojení mezi posluchačem a kapelou se podařilo Lanfear nabudit.
A Nunova exhibice? Prohodit naučené věty v češtině není zas taková novinka. Ztratit u toho tahák a po jeho objevení ho s vytrvale vysmátým výrazem přelouskat až s pomocí
diváctva, už se tak často nevidí. Na našem území tradiční vtípek s chválou tuzemského piva („fucking best beer“) a následnou výukou „na zdraví“ také možná nepřekvapí, uctění zlatavého moku pomocí útržku hitovky Lionela Richieho „Say You Say Me, přetextované na pivohymnu „Beer You Beer Me“, odhalení se (už v průběhu setu pilované) stydlivého basáka Kaie a následné vytváření kadeřnické kreace na jeho hlavě i pár dalších fórků dodalo šťávu vymakané jízdě.
Pokud jsem na desce našel přehršel momentů, na kterých stojí studiová síla Lanfear, při živé prezentaci téměř všechno ostatní zastínil Nunův nadšený projev a jeho charisma. Jistě, bez vydatné a spolehlivé (a stejně nadšené) podpory zbytku kapely by to nešlo a Nuno tuhle spolupráci kolegům vrací tím, že je ustavičně zatahuje do svých kousků, ale přece jen tím hlavním mistrem zábavy a hlavní hvězdou večera byl bezesporu on. Strhující nářez s bonusem navíc v podobě bezprostřední a nenucené legrandy. Show v pravém slova smyslu.
Setlist: Enter Dystopia, The Question Keeper, Stigmatized, Brave New Man, The Unrestrained, The Art Of Being Alone, My Will Be Done, Fortune Lies Within, Synaptogenesis, Zero Poems, Enlil/Genesis, ?
|
