Další metalová sobota v hradecké Strojovně nabídla stylové pokračování story, která zdánlivě (a to nejen díky historicky personálním souvislostem) navazovala v duchu hesla „kde se s Abax začalo, tam se s D.N.A. pokračuje“. D.N.A. si s sebou přivezli parťáky Mr. Pig. Kapela, která pro mě byla naprostou neznámou a jak se nakonec ukázalo, i předběžné (a poněkud sporadické) informační oňuchávání se ukázalo být prakticky zbytečné. Ve finále pak tenhle večer můžu shrnout konstatováním, že s koncertem, tak výrazně naplněným kontrasty a relativností dění, jsem se už dlouho nepotkal.
Zrelativizovat lze i zoufalou návštěvu. Bráno pohledem optimisty, na D.N.A. a Mr. Pig dorazilo víc lidí, než na Abax se Samhainem. Bráno pohledem pesimisty, spočítám-li všechna ta roztřepení na konci mých nohou a rukou, jsem oproti počtu diváků v přesile… Bráno pohledem realisty a nadšence, tragická návštěva neměla vliv na výkon ani jedné kapely a všichni zúčastnění dostali takovou porci muziky, jako by pod pódiem křepčila půlka Hradce.
Jsa Panem Prasátkem nepoznamenán, největším lákadlem na jejich produkci bylo avízo, že se v řadách Mr. Pig vyskytuje (ač dohledat se této informace může být soustem i pro kvalifikovaného Sherlocka) bývalá zpěvačka Krleš a ještě bývalejší zpěvačka D.N.A. (i dalších spolků), Zuzana Martincová.
Vzhledem k tomu, že Zuzka působí v řadách kapely teprve čtvrtý měsíc (tomu bych přičítal občasné zatápání při nástupu do skladeb) jsem zvědav, kam se Mr. Pig bude vyvíjet. Zda zůstane „jen“ univerzální revivalovou kapelou nebo dojde na vlastní tvorbu. V Hradci tahle banda nabídla pel–mel z tvorby světových i domácích es, osobně mi nejvíc (že by vlastní předsudky?) seděly věci, ve kterých si Zuzanu lze naprosto přirozeně představit – Warlock a Zed Yago. Zuzčin pěvecký projev, položený na podobných základech, jako u divoženek Doro a Jutty, jen snad ještě jedovatější a vyšponovanější, do těhle věcí stoprocentně sedí. Horší už to bylo se „Satanicou“, která mi v silně afektovaném provedení pod nos zrovna nešla. Ostatní záležitosti (AC/DC, Judas Priest, Glen Hughes, Metallica, Guano Apes…) ve mně – chca nechca – i při sebelepším provedení probouzejí alergii na hospodské zábavové kapely. Abych však dostál spravedlnosti, řeknu to takhle. Zavzpomínám-li na loňský koncert Tublatanky ve Výravě, kde předkapela nastoupila s podobným kalibrem, zaboha si nevzpomenu, jak se tenkrát ten spolek jmenoval (a ani jsem necítil sebemenší potřebu o něm utrousit zmínku v reportu). Mr. Pig (hlavně díky živelnému a strhujícímu projevu Zuzky) se mi z hlavy tak snadno nevykouří. Pobavila mě i Zuzčina snaha o navázání „blízkého kontaktu třetího druhu“ s hrstkou diváctva po celém sále a děkuju kytaristovi za výukovou lekci v tom, jaký je rozdíl mezi 5P kytaristy a baskytaristy. Že nevíte? Zajděte si na Mr. Pig ;-)!
Neb ve mně D.N.A. zanechali hodně dobrý dojem, nerad bych tenhle článek končil negativisticky a tak si odbudu mínusy raději hned. Téměř komorní atmosféra, kterou tradiční žalostná návštěva prostě nemohla vytvořit. Zásadní mínus (i když i to je relativní) byl zvuk. Tentokrát žádné popískávání, tentokrát chvílemi (obvykle v době, kdy nástroje ztichly) výrazný hukot jako v úle. Na druhou stranu, při samotném nářezu občas vykoukla výrazná basa překvapivě a tak nezvykle čistě, že byla radost si jí užít. Už u Mr. Pig mě překvapil hodně agresivní zvuk a poprvé za dobu mé pravidelné docházky do Strojovny mi ještě při psaní reportu hučí v uších.
Jsou věci, jejichž skutečný význam doceníte až v tváří v tvář realitě. Když jsem se kluků z D.N.A. ptal, co je vlastně drží u muziky při jejich zkušenostech a realitě současné běžné návštěvnosti, Kamilova poměrně lakonická odpověď zněla: „hraní“. Jasné a stručné. Ovšem co to v praxi znamená, to mi doklaplo teprve při samotném vystoupení. Výraz mé nejvyšší úcty a uznání sklízí D.N.A. za to, že pro tu hrstičku návštěvníků, která, rozeseta po klubu, vypadala až děsivě opuštěně, dokázali zahrát víc jak dvacet skladeb a navrch ještě přihodili přídavek pro duo těch nejvěrnějších. To všechno s maximálním nasazením, případně i s pobaveným výrazem ve tvářích.
Jak Lukáš Graca několikrát v průběhu vystoupení zdůraznil, D.N.A. představuje hlavně svojí poslední desku „Zvonobití“, téměř polovina skladeb tedy pocházela právě z této desky. I když u D.N.A. spíš slyším na nadýchanější věci, než na přímočaré sypačky, nijak mi nevadilo, že i poetičtější záležitosti znějí naživo docela syrově. Na setu kapely mě překvapilo nejen průběžné zařazování pecek od zatím slavnějších kolegů (Iron Maiden, Deep Purple), ale i brzké zařazení jedné z největších (asi nejen dle mého) současných pecek D.N.A., energická „Měl jsem jít dál“. Ale je fakt, že s osvědčenými finálními hymnami „G“ a kdysi na deskách systematicky zvěčňovanou „Svět se točí dál“ nemůže D.N.A. šlápnout vedle. Hlodal ve mně červík, jestli se náhodou u „Světa“ nepřipojí ke kapele Zuzka. Nestalo se, ale set D.N.A. byl i bez toho maximálně výživný.
Playlist: Pereo Placidus, Měl jsem jít dál, DNA, Vesmírná jízda, Fanatik, Ďábel se dívá, Wrathchild, Nomadam, Zeptej se stínů, Padlej anděl, Perfect Strangers, Přestaň mi lhát, Projdi peklem svým, Mazej dál, Run To The Hills, Prokletí, Zvonobití, Svět je takovej, The Wicker Man, G, Svět se točí dál, Rock´n ´roll
|
