„Možná, že zníme trochu staromódně, ale člověk má dělat to, co má rád..“
Procházku po diskografii dánských Pretty Maids nelze začít jinak, než jedním z nedávných výroků Ronnieho Atkinse. Nebo to snad prohlásil Ken Hammer…? Ale ono je to jedno, tihle dva jedno tělo a jedna duše jsou po celou kariéru pohledných služebných. Letos to bude rovných pětadvacet let od okamžiku, kdy Pretty Maids vydali svojí prvotinu „Red, Hot And Heavy“. A zadělali tak na nenápadnou revoluci v metalu. Spousta lidí je označovala za kapelu kompromisu. Nebyli tak heavy jako Judas Priest, Saxon či Iron Maiden, nebyli tak rockoví jako třeba Whitesnake. Bez ostychu dokázali nacpat klávesy i do těch zdánlivě nejtvrdších pasáží a nejsladší pasáže dokázali připepřit řádně ostrými kytarami. S věčnými kompromisy bývalo spojováno i vydávání jejich alb a Pretty Maids tak můžou kandidovat na rekordmana v počtu posunutých termínů vydání desek. Vytvořili si svůj vlastní styl a jeho podstaty se drží (až na drobné úkroky stranou) prakticky celou svojí éru. A přesto, že největší úspěch si prožili ve svých raných dobách, stále mají světu co říci. Sice nepravidelně, ale pro milovníky melodií tak stále činí. Nápadně nenápadní a nenápadně nápadní.
Je zbytečné se nějak důkladně zabývat dobou před vydáním „Red, Hot And Heavy“. Za zmínku stojí snad jen fakt, že velkým vzorem a inspirací se klukům stala kapela Thin Lizzy, další kořeny možno hledat u Deep Purple, Rainbow či Whitesnake. Pro kronikáře se důležitým milníkem stává rok 1983, kdy Pretty Maids vydávají eponymní EP se šesti skladbami. Jde však spíš o záležitost pro sběratele (ti, pokud prošvihli první kolo, dostanou příležitost na výběrovce „First Cuts“ v roce 1999), nijak zásadně nenaznačující, co že se to v Dánsku klube za perlu.
O to větším překvapením bylo první album. Všechno odstartuje nejznámější část Orffovi „Carminy Burany“, dramatický útržek „Fortuna Imperatrix Mundi“, nekompromisně zaříznutý ostrým nástupem kytar, ve kterém to vypadá na těžkou heavy nálož s vynikající rytmikou. Když si k „Back To Back“ domyslíte výraznější klávesy, dostanete formuli, kterou budou Pretty Maids systematicky zušlechťovat v následujícím čtvrtstoletí. Výrazné melodie, kousavé riffy, razantní a rychlé tempo a přitom poměrně prosvětlenou, optimistickou náladu. Otvírák jako hrom, o jehož síle svědčí i fakt, že po něm, coby jednom z metalových klenotů, sáhli na svých hudebních návštěvách konkurence Hammerfall. Titulní skladba nabízí další tvář kapely. Rozvážnější, těžkopádnější tempo, řezavý Atkinsův vokál, stadiónově vyřvávatelný chorál a hymnická přitažlivost teenegerovské revolty. Když ve „Waitin´ For The Time“ poprvé Pretty Maids sáhnou po výraznějším zásahu černobílých klapek, je skládačka téměř kompletní. Po předchozím ztěžknutí lehoučce sladká melodie působí velice svěže. Jak se umí popasovat s temnější náladou předvádí služebné ve výstražném apelu „Cold Killer“ s nádherným, melodicky vláčným přechodem. Zabuší na heavy kovadlinu v ukřičené a strhující „Battle Of Pride“, a zároveň povýší kytarové sólo na základní stavební šutr celé exhibice. Vyučují, jak mohou být melodie destruktivní, útočné a nekompromisní v „Night Danger“. Složí státnice z hymnických chorálů v „A Place In The Night“ a ve své „závěrečné“ „Queen Of Dreams“ dotáhnou do dokonalosti pompézní nálady. Co bylo s ohledem na historii nepřijatelné na „Fight For The Rock“ od Savatage, tedy chytlavý balanc mezi metalem, rockem a popíkem, to od Pretty Maids sedí. Chce to jen vytáhnout ty správné ingredience a stvořit z nich funkční celek. Po takovémhle nášupu člověk snadno přehlédne fakt, že s finální coververzí (s účastí Billyho Crosse) od Thin Lizzy „Little Darling“ si kluci chtěli udělat radost sami sobě a tak tahle rockovka, i když má šmrnc, do nálady desky příliš nezapadá.
Pretty Maids nedělá problém tvářit se a hrát jako Accept, Europe a Asia dohromady. Zvláštní spojení? Možná, ale když z pozitiv zmíněných kapel dokážete vytvořit vlastní ksicht, máte jistotu, že se stanete nepřehlédnutelní.
|
