Rockstad Falun 2009 aneb oslava desátých narozenin Sabaton...
Pro mě, jako pro skalního fanouška této švédské formace, naprosto jasný a logický důvod, vydat se až do jejich rodného města a zažít nezapomenutelnou show. Na začátek se musím omluvit za absenci fotogalerie, ale ani ve snu mě nenapadlo zažádat si o fotopas a kompaktní fotoaparát, bohužel, nevlastním. A i kdybych vlastnila, skončím pravděpodobně bez fotek tak jako kolegyně Radka. A proto vám tedy můžu dopřát pouze pestrý popis z pohledu fanouška ušlapaného v první řadě. Což je taktéž důvod, proč bude report neúplný.
Kapely se totiž střídaly na dvou scénách, ale mě by nikdo nedonutil ani párem volů hnout se ze svého místa v první řadě uprostřed, kde jsem „oddaně“ čekala na sabatoní show.
Z kapel mihnuvších se na vedlejší a podstatně menší stage můžu jmenovat: Dozer, In Mourning, Rennaisance Of Fool. A dle toho, co za zvuky se z vedlejšího pódia ke mně doneslo, popravdě ani nelituju, že mi kapely unikly. Za jiných okolností, například na českém festivale Brutal Assault, by mě některé z nich zaujmout mohly, ale ne zde.
Ale přejděme už konečně k tomu, co se dělo „u nás“.
Když se jako první objevila na scéně skupinka barevně oděných postarších pánů, nezbývalo mi než zírat. Nejen, že nehráli metal, zpívali švédsky a vypadali poněkud zvláštně, ale celé jejich vystoupení se mi jevilo vcelku bláznivé. Nutno však uznat, že místní publikum se náramně bavilo a s společně s frontmanem Svenem Rubinem, po kterém má kapela evidentně svůj název Svenne Rubins, si zvesela prozpěvovalo. A když nás Sven začal učit text k písni Långa bollar på bengt (podivný překlad autora: Dlouhé míče na Bengta), přidala jsem se nakonec i já. Ta písnička je totiž až protivně vlezlá.
My, neználci, bychom si možná mysleli, že v případě této kapely, šáhli pořadatelé vedle, ale omyl je pravdou. Svena, v jednu chvíli lezoucího na vysokém pódiu po štaflích a dělajícího pitominky, publikum přímo milovalo. Kapela je prý ve Švédsku velmi oblíbená především díky svým vtipným textům, ale to já, která mám znalosti švédštiny na úrovni rok a půl starého dítěte, bohužel nedocením.
Po této bandě se cosi děje na druhé stagi, kam mé oči nedohlédnou... u nás se čeká na glamové H.E.A.T. Přiznávám, jsem fanoušek tohoto stylu hudby, takže se na vystoupení docela těším. Z jejich show mám však jakési smíšené pocity. Hudba nezní vůbec špatně a i zpěvák Kenny Leckremo se snaží povzbuzovat fanoušky, ale ti jsou už pravděpodobně myšlenkami úplně jinde. H.E.A.T. tedy nesklízejí přílišné ovace. Myslím, že většině se celkem líbí, tak jako mně, ale prostě žádná extrabomba. Možná mě více přesvědčí příště, až se nebudu bláznivě těšit na Sabaton.
Dalších pár minut dění na vedlejším pódiu a k nám nastupují Sonic Syndicate. Další moje velmi oblíbená kapela a důvod, proč se zjevit ve Falunu. Tentokrát už publikum šílí. Začínám se stávat tlačenkou, ale pořád mám ještě dost prostoru na to, si „Soníky“ užít. Jako obvykle začínají skladbou Jailbreak z debutového alba Eden Fire a potom je to smršť jednoho songu za druhým. Powershift, Aftermath, Jack Of Diamonds a další. Přiznám se, že ač jejich muziku mám moc ráda, ty skladby mi splývají jedna do druhé.
Jejich vystoupení je velmi živé, energické a baví se skupina i fanoušci. Je to též jedna z posledních šancí jednoho ze zpěváků, Rolanda Johanssona vidět live. Za nedlouho totiž plánuje odchod z kapely.
Pochopitelně, mě jako vždy rozesměje úprk přes scénu kytaristy Rogera Sjunessona a jeho poskoky a otočky. Hopká a lítá sem a tam jako čertík z krabičky. A další zábavný moment koncertu je, když se během posledního songu, kytaristovi Robinovi Sjunessonovi porouchá nástroj, a tak ho odloží dozadu, přijde dopředu k bedně, praštěně se šklebí a směje se. Ale jejich set už naštěstí končí, takže to není zas tak velký průšvih.
A začíná nám hra na sardinky! Na sardinky a na mletý maso. První řada má totiž pocit, že brzo projde skrz zábrany a milí securiťáci si z nás pak můžou udělat třeba karbanátky. Díkybohu se tak nestane ani během následujícího koncertu. I když díkybohu jak pro koho, chudáci securiťáci asi budou bez večeře.
Atmosféra opravdu houstne a dav fanoušků šílí. Po falunském parkovišti se skanduje „Sabaton, Sabaton, Sabaton!“ Technici ještě staví na pódium rampu, vyvýšený prostor pro bicí a pro klávesy, rozvěšují pyrotechniku... a davy šílí a šílí.
A ještě chvíle napjatého čekání, ale za chvíli už na scénu vbíhají Sabaton a ačkoliv to není hromadný náběh, a kluci se na place objevují po jednom, působí to jako příchod tornáda. Kdybych chtěla tvrdit, že jsem nebláznila nedočkavostí, „kecala“ bych. Ale možná moje pocity vyvolával jenom nedostatek kyslíku a to, že už jsem byla někde na půl cesty stát se karbanátkem.
První song, "Ghost Division", si všichni naprosto užívají. Zpěvák Joakim Brodén se nadšeně zdraví s publikem a mluví dál, bohužel švédsky. Následuje skladba "The Art Of War"> a potom první překvapení večera. Song, který bychom nečekali. Skladba "Hail To The King" z alba "Fist To Fight"! Sabatoni řádí, pyrotechnika vybuchuje, fotografové uskakují, aby nevzpláli. Všechno se děje tak rychle, tak zmateně, ale naprosto úžasně. (Ano, uznávám, jsem zaujatý fanoušek!)
Vytyčila bych další „překvapení večera“: skladbu "Shadows" a nebo song "The Hammer Has Fallen". Uslyšíme tohle ještě někdy live? Možná zase za deset let!
Jakou radost všem přítomným cizincům, udělá, když Joakim sem tam přechází do angličtiny, zdraví všechny příslušníky ostatních národů, kteří se vypravili až do Falunu, aby desetileté jubileum oslavili společně s kapelou. Basák Pär se opět projevuje svými charakteristickými baletními pohyby, klávesák Myhr hází hlavou jako šílený, bubeník Daniel mlátí okolo sebe paličkami jako o život a zbylí dva kytaristi... jde jim to!
A jakou radost má náš malý český panzer battalion, když se z najednou z Joakimových úst ozve: „Máme tu lidi z 12 zemí, některé z nich znám. Tady děvčata strávila 30 hodin v autobuse. A doslova: Ahoj Česká Republika!“ Tohle je pro nás prostě největší ocenění. Stejně, jako když děkuje: švédsky „tack“, anglicky „thank you“ a speciální pozdrav do Čech: „děkuju“!
Jednu chvíli začíná Joakim zpívat ve švédsku tak oblíbený song od Svenne Rubins, ale je vyrušen příchodem... (tedy slovem příchod si nejsem jistá) už lehce podroušeného zpěváka Svena. Písničku potom přenechá jemu a nakonec ji dozpívají společně.
Těsně před koncem se na pódium vhrnuli členové H.E.A.T. se šampusem, bez bublinek by to přece nemohla být správná oslava narozenin, a kluky ze Sabaton zlili jak se patří.
Jenže čas letí a my se blížíme ke konci. Jako přídavek samozřejmě nesmí chybět "Metal Machine", který automaticky přechází do "Metal Crüe". A pak je konec. Zlověstné ticho po bouři (vím, že bývá před bouří, ale tohle je po bouři). Nechce se mi věřit, že už je konec a že do dalšího jejich vystoupení si musím počkat až na Basinfire fest. Dva týdny? Takovou dobu?
Shrnutí? Příští rok jedu znovu, ačkoliv to už nebude tak speciální, jako letos. Desáté výročí je jenom jedno. A kdo ho prošvihl, může jenom zamáčknout slzu.
Setlist Sabaton: Intro, Ghost Division, The Art of War, Hail to the King, Rise of Evil, Union, The Hammer Has Fallen, 40:1, Cliffs of Gallipoli, Attero Dominatus, Price of a Mile, Panzer Battalion, Shadows, Light in the Black, Långa Bollar På Bengt (Svenne Rubins cover), Primo Victoria, Metal Medley, Outro
|
