 |
Rage mají už na kontě alba excelentní i alba slabší, alba metalová i alba symfonická. Přesto se jim při osmnáctém zářezu do diskografie podařilo zachovat se jako chytrá Horákyně (oblečená – neoblečená, …) a díky „Speak Of The Dead“ vypustili do světa svojí dosud nejkontroverznější nahrávku, která sklidila asi nejvíc rozporuplných reakcí v dějinách kapely. Břitké, oslavné i rozpačité komentáře si vysloužilo jednak striktní rozdělení desky na část symfonickou a část metalovou, daly se zaslechnout ohlasy, v nichž zaznívaly hesla jako excelentní a nadčasové, daly se zaslechnout i takové, v nichž zaznívaly pojmy jako odpad. A nejpozoruhodnější na tom byl fakt, že takovéto soudy klidně mohly pocházet z úst jednoho člověka, aniž by tento trpěl rozpolcením osobnosti. Pokud se Rage o dvojici alb „Unity“ a „Soundchaser“ vyjadřovali jako o možných spolubydlících v jedné krabičce, „Speak Of the Dead“ si koledovalo o okamžitý rozvod z důvodu vzájemné neslučitelnosti povah obou zúčastněných, tedy symfonické a metalové části.
Část první. V hlavní roli Victor Smolski, který svým skladatelským a aranžerským schopnostem přimontoval křídla a otevřel stavidla svému symfonickému cítění (v této souvislosti celkem zábavně působí fakt, že se nahrávalo ve studiu chlapíka se zavádějícím příjmením „Czajkovsky“, který byl i koproducentem desky). První osmička skladeb ne náhodou evokuje rok 1996 a první výlet Rage do nadýchaných symfonií, však také nese souhrnný titul „Suite Lingua Mortis“. Ale nejde o pouhou vzpomínku na tehdejší magii, v dramatické „Innocent“, a zemitě vyzývavé a hutně elektrizující „No Regrets“ (ano, jde o kousky, ve kterých je v záplavě instrumentálních kousků ke slyšení Peavyho hrubě podmanivý hlas) Rage zacházejí ještě o kus dál a jejich spojení vzdušných melodií, povznášející orchestrace i hrubé metalové agresivity je prostě geniální. Za první polovinu desky si Rage vysloužili čistou desítku.
Část druhá. Kurňa, tohle je nějaký splitko, či co? Kam zmizela lehkost té první kapely? Proč ta druhá kapela tak zarputile drhne nepříliš nápaditý nářez z přelomu osmdesátých a devadesátých let a zcela vytlouká a drtí tu původní přitažlivou atmosféru? Jako by se ti chlapíci chtěli zavděčit všem… a tak na druhé polovině desky pokračují ve směru, kterým se vydali na „Unity“ a pokračovali přes „Soundchaser“. Vzhůru do minulosti, blíž k jednoduchosti a snad s výjimkou „Turn My World Around“ i bez obvyklého citu pro chytlavé melodie. Jistě, tuhle řezničinu mají na svědomí skvělí instrumentalisté a Peavymu to řve jako za mlada (čímž by se tenhle návrat dal snad i omluvit), takže smršť, která se z téhle části desky šíří, je patřičně nekompromisní a skvěle prezentovaná. Ale vyjít tohle na klasickém elpíčku, počítám, že jedna strana desky bude ohoblovaná až na kost a ta druhá (označení strany A a B není jasně dané, jsem si jist tím, že i kovová část si najde řadu příznivců) jen tak lehce ošolíchaná. Druhá polovina je za obyčejnou šestku. Ovšem v celkovém součtu nelze použít prostý matematický průměr, viděno brýlemi kompletní diskografie je tohle jedna z položek na nižších příčkách žebříku.
Až po čase se Peavy zmínil o tom, že v této době již byly vztahy s Mikem Terranou na bodě nula. Těžko dnes soudit, na kolik se údajný Mikův postoj „proti všem a proti všemu“ podepsal na konečném vyznění „Speak Of The Dead“. Osobně tipuji, že pokud, tak jen nepatrně, neb kandidáti na autorská práva jsou v Rage jasně daní a Mike se představil jako nájemný hráč už v tolika působištích, že svoje si odehraje nejen vždycky, ale navíc dobře. Nicméně atmosféra v kapele se dostala do takové fáze, že další spolupráce byla nemožná. Soudě podle první poloviny desky, byla to pro metalový svět tragédie. Soudě podle poloviny druhé, byl to asi jediný způsob, jak zachránit kapelu, mířící světelnou rychlostí do slepé uličky.
|
Myslím, že trio RAGE není už dnes třeba nikomu dlouze představovat. Ačkoli na metalovém poli válčí už přes 20 let, asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že největších úspěchů se tahle parta dostala až po vydání posledních dvou řadových desek "Unity" a "Soundchaser" - pokud tedy nepočítám aktuální "Speak Of Death". Tyto dvě placky se řadí mezi má nejoblíbenější alba vůbec. Když jsem navíc RAGE viděl a slyšel na loňském ročníku Masters of Rock, myslel jsem, že jejich další zářez musí být jednoznačně bomba. Někdy je ale lepší nečekat úchvatnou desku, než být pak nemile překvapen...
