Bloodbound představují svůj třetí počin s navrátilcem Urbanem Breedem (ex-Tad Morose, Pyramaze), který se po krátké pauze opět ujal mikrofonu. S jeho osobou se do kapely vrátil nejen vynikající hlas a silná osobnost, ale také textařský um, který na albu "Book of the dead" trochu chyběl. Tentokrát nečekejte žádné démony ani brány pekelné – kapela se zřejmě rozhodla vzdálit od své původní temné image, jak jen to půjde. Urban tentokrát zabrousil spíše do hlubin lidské duše a z každého textu udělal bez nadsázky přímo klenot.
První skladbu "Sweet dreams of madness" jsme mohli slyšet už během dvou koncertů, které kapela odehrála u nás v rámci turné s Hammerfall a Sabaton. Je jasné, že byla napsaná jako koncertní hit a že nezůstalo jen u úmyslu.
To, co dělá tuhle desku tak silnou a působivou, jsou bezpochyby chytlavé refrény – a to platí pro všechny skladby bez výjimky. Včetně již zmíněné se majestátním refrénem honosí například další koncertovka "Take one" či "Dominion 5", která má podle mě jeden z nejvlezlejších refrénů, co jsem kdy slyšela – a to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Je důležité podotknout, že ani jedna ze skladeb nepůsobí lacině nebo šroubovaně. Jsou ucelené a vše plyne naprosto přirozeně – včetně nezbytných kytarových sól a klávesových vyhrávek. Za vrchol alba osobně považuji trojici uprostřed – skladbu "Tabula rasa" a její druhou část s podtitulem "Nothing at all", která je její variací. Mezi ně je pak vložena jediná pomalejší věc "Night touches you", kde může naplno vyniknout Urbanův hlas ve všech myslitelných polohách. Osobně mi Michael Bormann v kapele vůbec nevadil a předchozí album mám velmi ráda, ale musím uznat, že Urbanův hlas je opravdu nenahraditelný. Nejde ani tak o rozdíl v hlasové kvalitě – oba jsou samozřejmě mimořádně talentovaní zpěváci – rozdíl vidím spíše v emocích, které z Urbanova projevu stříkají proudem. Je to právě procítěnost, která dává jeho textům váhu, přidává jim na důvěryhodnosti a pozvedá skladby co se kvality týče minimálně o dva stupínky vzhůru.
Deska je dotažená po všech stránkách – vynikající zvuk a celková propracovanost a ucelenost, která právě tenhle počin vyzdvihuje vysoko nad zbylé dva, které diskografie kapely čítá. Navíc vám mohu zaručit, že se jen tak neohraje – můj přehrávač okupuje od svého vydání až nebezpečně často a přesto zatím žádná ze skladeb svůj lesk neztratila.
Bloodbound byli moji favorité již před pěti lety, kdy se objevili na scéně se svým debutem "Nosferatu". Vydáním "Tabula rasa" se u mě definitivně zařadili po bok kapel jako Nocturnal Rites či Brainstorm, které jsou spolehlivým zdrojem té nejkvalitnější hudby, ačkoli se jim nedostává zasloužené pozornosti. Teď můžeme jen doufat, že forma a hlavně radost z hraní vydrží a že se dočkáme dalšího alba co nejdřív. Při poslechu takhle povedených děl musí každý melodik skákat radostí. Klobouk dolů, pánové, lépe už to snad ani nejde.
|
