Počátkem letošního roku vydali Španělé Dark Moor své „podzimní“ album. Snad aby dostáli názvu tohoto alba, dorazili svou poslední placku „Autumnal“ představit do České republiky v aktuálním sychravém období. Šlo o jejich první návštěvu naší matičky (jejich cesta vedla dále ještě do moravské metropole a ocelového srdce naší domoviny) a již tento fakt byl dost dobrý důvod k tomu vyrazit na Chmelnici španělské ptáčky okouknout. Nemluvě o tom, že megakvalita posledních dvou albových zápisů učinila pro powermilce z návštěvy jejich vystoupení prakticky nezbytnou položku v metalovém deníčku.
Společnost Dark Moor měli původně dělat Innocens a Power 5. Valaši v zápise zůstali, neviňátka z důvodu zranění bubeníka Toma (přeju rychlé zotavení ;-) ) nahradili brňáci Eagleheart. Na jednu stranu jsem želel neúčasti Innocens, přece jen už uběhla dlouhá doba od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy, na straně druhé mi z hlediska stylové koncepce večera zapadli „Orlí srco“ do schématu přece jen přirozeněji. Navíc zmiňovat skutečnost, že koncertní zápal téhle kapely mě dokáže pravidelně maximálně nažhavit, je asi zbytečné. Za poslední rok jsou Eagleheart mojí nejčastější koncertní položkou (a taky největší superlativo-lapkou) a věřte, že tohle se neokouká ani neoposlouchá. I přes to, že díky časovému harmonogramu očesaný playlist nabídl už osvědčené a zaběhlé menu. Eaglíci dokázali rozpumpovat slušnou návštěvu Chmelnice velice snadno („…su rád, že už na první kapelu tady máme nějaké človíčky a dokonce se to možná někomu líbí…“) a jsem si jist tím, že eaglehártí fanouškovský novic musel být z tohohle setkání paf.
Ovšem má maličkost, rozmlsaná z minulých štací bavičstvím pěvce Vojty, krapet želela („…máme málo času na to, abychom hráli a ještě míň na to, abych kecal…“) určitého ponížení téhle daně z přidané hodnoty, snad jen úvodní vysvětlování toho, která že kapela vlastně měla stát na pódiu a která že tam stojí („…musím vám vysvětlit, co nejsme…“) mohlo zapadnout do kroniky epochálních proslovů. Pětka největších pecek z debutového alba, ohraničená dvěma kousky z prvního épíčka, zahraná s tradičním maximálním nasazením (až jsem měl obavy o Vojtovo zdraví při přetlakovaném „Falling“), nadhledem, výbornou pódiovou show a odpovídající odezvou – prostě super Eagleheart, jak je na ně člověk zvyklý.
Playlist: Buried Alive, Into The Sky, Falling, Don´t Turn Your Head, Tears Of Rain, Moment Of Life, Time Has Come
S Power 5 mám vytrvalý problém. Ani na jejich zatím poslední albu „Symbol“ jsem nenašel nic tak zásadního, aby mě to nutilo pustit asi jej opakovaně. Nevyšlo to ani naživo. Pravda, větší část jejich setu jsem strávil diskuzí s Dark Moor, ale to málo, co jsem ze závěru vystoupení Power 5 viděl a slyšel, mě vcucnout do dění nedokázalo. Stačil jsem identifikovat titulní skladbu desky „Minuty věčnosti“ i jejího bratříčka „Vstávej sílu máš“ a chystanou novinku na závěr „Valaši“, avizující fakt, že kluci právě kutí novou desku. Hrát Power 5 umí, což o to, jen mi v jejich projevu chybělo cokoliv, čeho by se dalo zachytit. A týkalo se to skladeb starších, skladeb nových i jejich projevu. Nicméně krapet prořídlejší a méně zvučná podpora z podpódií přišla, takže třeba jsem jen prokecal ty podstatné okamžiky vystoupení Power 5.
Před vystoupením Dark Moor mi v hlavě vrtaly dvě otázky (jednu z nich mi zodpověděli Enrik García s Alfredem Romerem již při debatě před koncertem). Totiž jestli Dark Moor sáhnou k (pódiově umělohmotné) bombastičnosti, aby co nejvěrněji napodobili vyznění svých desek a jestli do playlistu zařadí skladby z éry před příchodem křiklouna Alfreda Romera. Pokud jsem v recenzi na „Autumnal“ chválil Alfreda za výrazné zlepšení od jeho příchodu do kapely, můžu jen potvrdit již vyřčené – nejen díky jeho energii a výbornému výkonu předvedli Dark Moor svůj působivý balet na špičce nože v Praze i naživo. Pokud jsem snad kdy o kvalitě hlasivek frontmana kapely pochyboval, jeho galapředstavení např. při rozezpívání davu v úvodu „Don´t Look Back“ bylo ohromující.
A už z Alfredova konstatování, že „Autumnal“ je prakticky první album, na kterém se cítil jak ryba ve vodě, bylo zřejmé, jak bude zaměřen playlist. Zazněly skladby pouze z doby jeho působení u kapely s důrazem na „Autumnal“ (chyběla jen „Sfinga“), přitom nedošlo ani na jeho vstupenku k Dark Moor – tedy desku „Dark Moor“ a následující „Beyond The Sea“ byla zastoupena pouze jedním kouskem. Možná trochu škoda, historie kapely skrývá (a zřejmě definitivně skryla) pořádné klenoty. Na své si přišli i příznivci strunných soubojů – to co kluci Garciovi (tedy kytarista a vrchní hlava Dark Moor Enrik a basák Mario) předvedli za vyhecovaný souboj v Malmsteenově „Trilogy Suite“ a následně v „Mozart´s March“ bylo úchvatné, zejména Mariova exhibice v první jmenované přímo žadonila o zopakování ze zpomaleného záznamu. Principál Enrik si vydatně užíval podpory diváctva a jeho natěšené potřepávání rukou nejbližším stojícím dávalo tušit, že Dark Moor si setkání se svými pražany vydatně užívají.
Dark Moor zněli syrověji, než z desek - jistěže na určitou „malovanou“ výpomoc dojít muselo, ale bylo jasně cítit, že podstata songů není v nakašírovanosti, ale v jejich melodické chytlavosti - velice energicky a přitom všem předvedli strhující divadlo. Za to se jim dostalo vytrvalé a neutuchající podpory, je hrozně fajn slyšet zpěvné refrény se silnou chorálovou podporou diváctva. Krapet mě překvapil přídavkový příspěvek z jiného soudku - kansasovské „Carry On Wayward Son“, které by možná v jiné fázi koncertu působilo svojí pohodovostí až nepatřičně, ale rozjetá kapela i rozjeté diváctvo si i tohle uvolnění ve vypjatém finále (v závěrečné „The Chariot“ dokázali Dark Moor atmosféru znovu vyšponovat na maximum) dostatečně užívali. Žhavý španělský žár silných melodií s výrazným vlivem klasické hudby slavil v Praze stoprocentní úspěch!
Playlist: Swan Lake, Before The Duel, Phantom Queen, Don´t Look Back, An End So Cold, Trilogy Suite, When The Sun Is Gone, For Her, Faustus, Lovers, Mozart´s March, The Star, The Enchanted Forest, On The Hills Of Dreams, Carry On Wayward Son, The Chariot
|
