Tohle snad ani nebude klasická recenze. Bude to spíše taková přemýšlivá glosa nad stárnutím Metalového Boha. Nad jeho senilitou a místy až nesoudností.
Žil byl jednou jeden mladý chlápek, který vyrůstal v průmyslovém, válkou zbídačeném Birmighamu. Moc dobře se neučil, ale proč taky, nikdy to k práci nepotřeboval. Jen měl rád rockovou hudbu. Už v útlém mládí se rozhodl, že bude přesně takovou hudbu hrát. Jak si řekl, tak se také stalo. Vstoupil do hospodské kapely, která si říkala Judas Priest a jal se s ní objíždět svět až k zbláznění. Popularity se mu dostalo. A co víc. Dostal se dokonce mezi Božstva. Díky své skladbě „Metal Gods“ se mu začalo přezdívat Metalový Bůh. Byl rychlý, tvrdý a ječel jako málokdo. Svět mu ležel u nohou. Brzy se mu to ale znelíbilo a hudbu, kterou doposud tvořil, zavrhl. Heavy metal je pro děti, vykřikoval na začátku devadesátých let. Pustil se do alternativní rockové hudby okořeněné hardcorem. Pak i elektronikou. Ale ono se to neprodávalo. Natáhl tedy na sebe znovu kůži a začal ječet ještě agresivněji než dříve. Léta ale přibývala a Judas Priest už nebyli to, co dřív. Jak se říká, člověk když stárne, stává se malým dítětem. A každé malé dítě má rádo Vánoce. Tak proč nenatočit vánoční písničky, řekl si náš Metalový Bůh a znovu uskočil od milovaného heavy metalu pryč.
Tak a to by stačilo. Prostě a krátce. „Winter Songs“ bych od Halforda skutečně nečekal. Ta deska není hloupá, je dobře zahraná i zazpívaná. Ale proboha, kdo by chtěl od Halforda slyšet popěvek „My tři králové, my jdeme k vám…“. Ona vlastně celá ta deska vzbuzuje pobavený úsměv na rtech. Zvláště když si vzpomenete, že stejná kapela (a ze tří pětin stejná sestava) připravila před devíti lety třaskavou nálož „Resurrection“. O riffech, které by čerpaly z „Painkiller“, „Night Crawler“ nebo „Freewheel´ Burning“ si můžete nechat jen zdát. Celé album se nese v jakési zasněné atmosféře, tedy s výjimkou úvodní „Get Into The Spirit“, která je v podstatě klasická Judasovka, kde Halfordův hlas nejprve prochází podzemím, aby následně vystřelil až někam do stratosféry. Žel bohu je to jediná skladba, která skutečně má drive a nebojí se rychlých bicích a ostrých kytar. Ještě následující „We Three Kings“ trochu zatahá za metalový řetěz, ale to je asi tak všechno. Pak se na vás valí jedna baladická věc za druhou, což už začíná nudit.
„Winter Songs“ mi možná trochu připomíná alba od Trans Siberian Orchestra. Jenže ti mají ke všem vánočním písním ještě řadu dalších nástrojů, které dotvoří atmosféru, což Halfordovi chybí. V neposlední řadě Trans-sibiřskému orchestru ty desky věřím, už jen s přihlédnutím k jejich minulosti v Savatage. K Halfordovi mi prostě tohle nepasuje. Navíc deska je poskládaná jaksi bez ladu a skladu (dvě vypalovačky na úvod a pak jen pomalá šeď s nudou). A vrcholem všeho je závěrečný dvouminutový pochod „Come On Ya Faithfull“, který je skutečně tak hloupý, že člověk zapochybuje o duševním zdraví hlavního protagonisty.
Kdyby „Winter Songs“ nevyšla, vůbec nic by se nestalo. Ale ona je venku. Věřím tomu, že někoho by víc potěšil pořádný návrat Judas Priest do formy, jakou měli v osmdesátých letech.
|
