Tahle deska je buď geniální, nebo je to absolutní hovadina. Jen záleží, jak se na to díváte. Jedno ale „Venkovské operettě“ nemůže upřít vůbec nikdo. Je to absolutní kult. A to ještě dřív, než stačila vůbec vyjít. I kdyby na ní bylo satanvíco. A ono TO, co na ní je, až tak strašné není. Musíte k tomu ale přistupovat jako k absolutní recesi, o čemž vlastně celá kariéra Master´s Hammer byla. Z poloviny se kapela vrací tam, kde byla skoro před dvaceti lety. Do kolejí pekelného black metalu, kde se to čerty a Satanem jen hemží. Ovšem z druhé poloviny se hraje na experimentálnější notu, v čemž bude mít určitě prsty kytarista Necrocock, protože nejedna skladba připomene jeho domovské Kaviar Kavalier.
Začíná se ale pěkně zostra. Úvodní „Typograf“ uvozují katastrofické varhany Vlasty Vorala, které jen umocňují apokalyptickou atmosféru. A nastupuje Štorm. V tu chvíli přichází menší rozčarování, protože jeho hlas už není přesně ten hrdelní havraní krákor, tak jako na kultovním „Rituálu“. Přesto je stále dost rozpoznatelný, tah na bránu ale už není tak velký. Inu, roky zastavit nejde. V podobném černometalovém duchu pokračují i další „Domanín“, „Až já budu v hrobě hníti“ a „Čerti“. S pátou „Bohdi“ se ale začíná experimentovat. A bohužel se do tohoto zapojil i Štorm, který se vrhl do hlubokých poloh, kde připomíná napůl Lou Fanánka Hagena v jeho temnějších dobách a napůl Attilu Csihara (Mayhem). Už z této neslučitelné dvojice si můžete udělat obrázek o schizofrenní stránce nových Master´s Hammer.
Další kapitolou samou pro sebe jsou texty. Už jste někdy viděli blackmetalovou kapelu, aby zpívala o „rumíčku do kafíčka“, o „vesnických karbanicích“, o cestách tramvají a nebo opěvovala chuť piva? Ach jo. Nicméně všechno, ať vezmete jakoukoliv píseň, je to originál. Na „Mantras“ je také jasně vidět, že nechuť k metalu, jakou Štorm neustále vyhlašoval, nepominula. Jen pánové v letech (jen se podívejte na fotky, kde spíše připomínají sraz rybářů z Dolní Lhoty než metalovou kapelu) si chtěli ze stylu, který je kdysi proslavil a jež jim zobou z ruky dokonce i za Oceánem, trochu vystřelit. Povedlo se.
Na druhou stranu si nejsem jist, že se až tak úplně povedla koncepce desky. První polovina je totiž nabitá testosteronem a plnokrevným black metalem, kdežto druhá, rozvláčnější a elektroničtější půlka, už začíná trochu nudit. Z ní lze vyzvednout především nově nahranou slavnou „Jámu pekel“, která je vyšperkována orientálními vsuvkami. Také zvuk není úplně dotažený. O to sice v black metalu nikdy nešlo, ale, co je horší, nepodařilo se dosáhnout ani atmosféry „Rituálu“, toho ohnivého zvuku kytar, nebeskopekelných sól a středověké nálady. I ty tympány jsem jaksi přeslechl.
Ale nechme toho. Myslím, že nejdůležitější je, že „Mantras“ vůbec vyšla. Ještě před rokem to nevypadalo vůbec nadějně. Zázraky se dějí. Česká „Chinese Democracy“ je venku a teď záleží jen na tom, jak se k ní kdo postaví. Já jsem ji vzal kladně. Se vším všudy.
|
