Je to zhruba patnáct let, co Michael Kiske opustil kapelu HELLOWEEN. Potřísnění dýňovou šťávou bylo ale natolik silné, že ze sebe její osudovou lepkavost nedokázal smýt ani po takto dlouhé době, ač se o to, dle svých slov, mnohokrát pokoušel. Ne, odkaz, který zanechal zejména v „Keeper-období“, tu bude navždy a zdá se, že už to pochopil i Michael a jeho rezistentní postoj k metalové hudbě má méně a méně znatelnější obrysy. V emotivně rozrušeném období, které následovalo po odchodu z HELLOWEEN, tomu tak ale určitě nebylo a (stále ještě dlouhovlasý) Michael se snažil přijít s albem, které ho mělo od této pocitové tíže osvobodit a vyznáním svých bolístek dojít k tvůrčímu uspokojení, kterého se mu nedostávalo ve své původní kapele. No a výsledek je takový polovičatý, album „Instant Clarity“ v některých momentech opravdu skrývá niternou expanzi citů. Z „okovů“ HELLOWEEN se ale rozhodně zcela nevymanilo a pár písní je zase typický melodický power metal, za což je nejvíce zodpovědný spoluautor těchto skladeb, Kai Hansen (s kytarama vypomáhala i další hvězda, Adrian Smith). I proto se Michael ani po čase s tímto albem skladatelsky plně neztotožňuje.
„Instant Clarity“ se totiž svým feelingem může v klidu zařadit do linie za poslední alba HELLOWEEN, „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“. Ústup do rockových poloh, velmi protěžovaný právě Michaelem samotným, vrcholí právě na jeho sólovce, přičemž ale zcela zachovává chytlavou melodičnost svých dvou předchůdců. Právě silné melodie jsou tím, co drží desku pohromadě, neboť žánrová nevyjasněnost vyvolává pocity opačného druhu.
Úvodní „Be True To Yourself“ si vyšlápne v hard rockovém tempu s jednoznačným bluesovým podtextem. Název skladby jako by chtěl naznačit, že teprve teď začíná být Michael sám sebou. Následná „The Calling“ ale nad tuto „zpověď“ pověsí velký otazník, neboť se nálada rozpohybuje do jednoznačné power metalové hitovky. V tu chvíli to vypadá, že se Michael vlastně změnit vůbec nechce. Bůhví, jak to všechno tenkrát bylo, třetí skladba „Somebody Somewhere“ nás každopádně zase vrátí do klidných rockových vod, a je to plavba opravdu příjemná. Michael sice volá v textu „o pomoc“, smutné pocity z toho ale určitě mít nebudeme, některé momenty písně jsou dokonce „irsky“ hravé a pohoda je přímo hmatatelná.
„Burned Out“ svým nic nezakrývajícím názvem (i textem) opět chce něco sdělit, elektrika opravdu ustupuje do pozadí a akustický doprovod přece jen dodá skladbě citově jemnější odstín. K depce je ale pořád hodně daleko a s následným hitovým power šlehem „New Horizons“ je zase všechno jinak. Zpěvný refrén a nejtypičtěji myslitelné (=parádní!) „hansenovské“ sólo a všichni fandové HELLOWEEN v tu chvíli můžou bez jakýchkoli rozpaků jásat.
„Hunted“ zase rozvibruje heavy bluesové rytmy, nic moc navíc ale nenabídne, mizí i melodická přilnavost alba a skladba patří mezi nejslabší moment desky. Jako na horské dráze si tak připadá posluchač, když ho z podprůměru této písně vyveze následná balada „Always“ (věnovaná tragicky zesnulému Ingo Schwichtenbergovi z HELLOWEEN), která je tak krásná, že ji každá snaha o popsání může jenom ublížit. Tohle se prostě musí slyšet, nic jiného nemá smysl.
Proto honem k další „Thanx A Lot!“. A ta je zase o pohodě, dokonce těžké, energie se z této písně tlačí ven, ničím posluchače nezatěžuje a chce ho pouze bavit. Nebo nechce? Každopádně ať se Michael snaží sebevíc, hudba ve svém celkovém výrazu rozhodně nepůsobí smutným dojmem. To samé platí o dalších dvou skladbách, takže je už opravdu na místě otázka, proč proboha ten tesklivý obal s plačícím okem? Odpovědí může být závěrečná, více než desetiminutová píseň „Do I Remember A Life?“
Tady už z hloubky emocí zamrazí a skladba z nás svoji sugestivní silou učiní aktivní účastníky děje, svoji strukturou nás vyloženě donutí prožít si naléhavý obsah. Nečiní tak ale bezvýhradnou niterností hudebních postupů, naopak, náběhy na refrén jsou dramaticky výbušné. A refrén samotný? Ten je skvostně melodický a strhující. Kousek za polovinou písně však přijde zlom, veškerá halasnost je pryč a my si uvědomíme, že zde byla přítomna právě proto, aby umocnila zklidnění, které následuje a bude pokračovat až do konce skladby. Zvuk deště, doprovázen jemnými tóny piána vyvrcholí tuto skladbu (a také celé album) a my v tu chvíli konečně pochopíme sílu výpovědi plačtivého oka z obalu desky.
|
