Overkill jsem považoval za dobrou thrashovou kapelu. Považoval je ale čas minulý. Od desky „Horrorscope“ se totiž začali kazit jako ovoce po datu spotřeby. Začali chrlit jednu desku za druhou a každá z nich se ani neodvážila pohlédnout po takových klenotech jako je „Feel The Fire“, „Taking Over“ nebo „The Years Of Decay“. Až na jednu výjimku. A tou je právě novinková „Ironbound“. Tytam jsou časy alb „Necroshine“, "ReliXIV" (snad nejhorší deska Overkill vůbec) nebo „Bloodletting“, kdy se Overkill po vzoru Testament blížili čím dál větší brutalitě a jakoby zapomínali na své, nikoliv metalové, ale punkové kořeny. S „Ironbound“ se vrací přesně ke svým původním vlivům.
Dovolím si říci, že „Ironbound“ měla být následovníkem zmiňované „Horrorscope“ místo velmi nepovedené „I Hear Black“, se kterou pro Overkill začalo temné období, kdy upustili od melodiky a vrhli se do podivného zatěžkaného metalu. Ale tady je všechno jasné. Tohle je thrash, který se s ničím nepárá, sází řezavé riffy poháněné bubenickou mlátičkou Ronem Lipnickim. Nad vším se vznáší velmi dobře rozpoznatelný hlas Bobbyho „Blitze“ Elswortha, jakési výkladní skříně kapely. Vše je jasné od prvních tónů zpunkovatělé basy v úvodní „The Green And Black“, která se pak rozjede do parádní thrashmetalové jízdy. Následující „Ironbound“ a „Bring Me The Night“ by klidně mohly stát na debutu „Feel The Fire“ a rozhodně by nezapadly už jen díky svému ostrému tempu a nápaditým refrénům, které štěká přesvědčivý Blitz.
Samozřejmě celé album není jen jednolitým upalovákem. Jisté zmírnění, kdy se Overkill posunují směrem k power metalu (nikoliv však tomu kýčovitému, kdy se v klipech kapely prohánějí s meči v ruce na bělouších...), což znamená houpavé tempo nasazení a co u „Ironbound“ potěší stejně jako Blitzův projev, tak i výborná kytarová sóla. Newyorská pětice nepolevuje ani v dalších skladbách, přestože už členům táhne na padesátku. Vezměte si třeba „Endless War“ nebo „In Vain“, což jsou věci ve středním tempu, které mají všechny atributy Overkill a znovu kapelu ženou mezi thrashmetalovou elitu. A to, že album končí masakrovým dvojspřežím „Killing Fo A Living“ a „The SRC“ je už jen logické vyplynutí věci.
Overkill natočili po dvaceti letech vynikající desku. Možná za to může fakt, že se sestava konečně ustálila a že, soudě podle nápadů a chuti, tohle složení kapele prospívá. Zdá se, že Metallica se svým „Death Magnetic“ otevřela dveře i dalším formacím. Vzpomeňme si třeba na loňskou „Endgame“ od Megadeth. Overkill je další z thrashových veličin u kterých si můžeme udělat poznámku, že je s nimi do budoucnosti třeba počítat.
|