Každý národ má svůj specifický smysl pro humor. Angličani ho mají rádi sušší, Čechům (kromě Jiřího Paroubka) nevadí ten sebeparodický, Japonci se zase řechtaj tím víc, čím víc je něco ujetý, muslimové oproti tomu nemají žádný smysl pro švandu a vražedně je vytočí, když si někdo udělá prdel z jejich proroka Mohameda. Musí ale také existovat něco jako „brazilský humor“, protože např. kapela SILENT MOON (pocházející právě z „fotbalové“ země) o sobě na svých stránkách tvrdí, že zní (krom jiného) jako DREAM THEATER. Hahaha, jako fór je to opravdu dobré, jelikož si těžko dokážu vybavit, zejména pokud se progresu týká, dvě od sebe vzdálenější skupiny. Pokud by to ale vtip nebyl (a je to velmi pravděpodobné:-)), jednalo by se o prachsprostou dezinformaci spojenou s totální ztrátou sebereflexe. SILENT MOON nehrají totiž nic jiného, než přítulný, neškodný a maximálně vlezlý heavy speed metal.
Pro ty, kterým nesedí spojení slova „vlezlý“ v porovnání s celkovým hodnocením dodávám, že mně toto přídavné jméno vůbec nevadí, zejména pokud je doprovázeno tak vydatnou dávkou melodické moučky, kterou brazilci SILENT MOON svoji hudbu pocukrovali. Zdvojené kytary, rychlá tempa a vzletné refrény, které se do vaší hudební paměti zarejou jako tasemnice do střev a nepustí za nic na světě. Kdo chce od melodického metalu právě tohle a nic dalšího mu ke štěstí nechybí, nemusí dál nic řešit, tohle je muzika přesně pro něj a udělá nejlíp, když přestane právě teď číst.
Já samozřejmě budu pokračovat dál, neboť recenze musí pokrýt i tu negativní stránku věci, třebaže se mně do jejího popisování přiliš nechce, páč tím můžu ve čtenářích vyvolat zcestný dojem, že to všechno vlastně za poslech nestojí. Což pravda určitě není, a tak se nenechte zmást hlavně vy, kdo máte rádi hitový speed metal a stále čtete tuhle recenzi, přestože jsem vám před chvíli napsal, abyste tak nečinili...
Tedy vězte, že největší slabinou tohoto tělesa je zpěv Daniela Moury, který opravdu není výjimečný, a pokud ano, tak jedině v tom špatném slova smyslu. Ono už základní zabarvení jeho volátka nestojí za moc a uši trhající výšky raději zmiňovat nebudeme, to bychom se dostali někam do oblasti „hvězdné pěchoty“. Z výše uvedeného je jasné, že se to dá snést a na zešílení to určitě není, ale doporučuji se na tento poněkud neprofesionální pěvecký projev připravit předem, aby vaše zaskočení doznalo co nejmenších následků.
Pěveckou slabinu vám pak mohou vynahradit především první dvě třetiny desky, kde se to úžasně zahnutými melodiemi jenom hemží. Mezi skladby s touto výsadou patří bezesporu titulní „Clandestine“, dále pak „Land Of Dark“, "Miracle" a „Fly To Be Free“. Další písně už zaujmou pouze lokálně („Rebellion“ zachraňuje sólo, nejdelší „Distant Horizons“ refrén, atd.), taková „King Of Illusions“ ovšem nezaujme vůbec ničím, a to ani navzdory hostování Kiko Ioureiry z ANGRY.
Pokud tedy dokážete akceptovat vokální hendikep, je celkem jisté, že máte tuto hudbu opravdu rádi a jen tak něco vás neodradí, čehož nejjasnějším důkazem je, že jste i přes dvě jasná varování dočetli až na samý závěr této recenze! :-)
|
