Velké věci nepotřebují zbytečnou záplavu slov. Díky tomu bych hodnocení desky „Communitas“ Západočechů Oblomov mohl utnout hned z kraje. Vzhledem k tomu, že jsem neměl to potěšení ochutnávat plody jejich práce z před čtyř let, netuším, která že je políbila hudební múza (zda nová, či již osvědčená) tentokrát, ale že jde o sakra vyvedenou dámu, nepochybuji ani v nejmenším.
Pro Oblomov je vesmír dost malým prostorem. Každou jeho skulinu dokáží zaplnit intenzivní náladou a co je hlavní, ač jejich nečekané kotrmelce a postupy naprosto nezapadají do obvyklých zvyklostí, vše drží spolehlivě pohromadě. Ač pábitelé po experimentálních stezkách leckdy naráží na hradbu nepochopení a složitostí, u Oblomov jako by karty míchal někdo z vyšších pater existence. Jejich netradičnosti totiž přetékají invencí, přirozeností a i když nejméně u poloviny skladeb vykouknou poměrně nečekané momenty, přesto máte pocit, že přesně takhle to MUSÍ být. A když k tomu doplníte fakt, že Oblomov na black metalové kořeny dokáží bez špetky uměliny naroubovat saxofon, didgeridoo či flétny, že bez škobrtnutí přechází do folkových motivů, čistě melodických vokálních linek, či samplových vlnek, je jasné že deska je pestrá jak jihoamerický motýl a přitom, světe, div se, naprosto (snad jen krátká intermezza mají tendenci nadhazovat v sedle) kompaktní.
Chcete doporučení, po kterém kousku skládanky sáhnout? Vy bláhoví, vezměte si celé „Communitas“! Ale když jinak nedáte, u mě nejvíc boduje posmutnělá „Wings Of The Silver Drake“ s uskřípaným zpěvem, jemnými flétnami, archaickými klávesami, houpavým melodickým motivem a hlavně nádherně uplakanými saxofony. Další v řadě songů čekajících na zlatou medaili je „Deconstructing The Order“, nečekaně přirozené spojení tak kontrastních momentů, jako je drhnoucí kytara a vokální pobublávání, ústící do razantní riffové zvrhlosti a následného melodického konejšení. Do třetice folkem a pompou říznutá „Romans 1580“, do které kluci nahrnuli tolik nápadů a atmosféry, že by vystačila na celý zbytek desky. Ale jak říkám, netřeba vyďoubávat, protože ten kýžený efekt deska vyvolává pěkně v kuse a bez ukazování prstem na výjimečné výjimky. A hostovská účast Björna E. Nielsena z norských Vulture Industries se tak paradoxně stává jen příjemným doplňkem velice silného materiálu.
Přiznám se, že když jsem pročítal bookletový komentář a dočetl jsem se o červené nitce, proplétající se mezi tématy jednotlivých skladeb, trochu jsem Honzu Vaňka a Martina Horu, kteří jsou hlavními hybateli "Communitas", podezíral ze samolibosti a přílišného sebevědomí. Pánové, přijměte mojí omluvu, neb dokázat propojit nejen téma karnevalu ve všech jeho podobách, ale i hudební megarozmanitost do takhle soudržného celku vyžaduje záblesk geniality. A vy ostatní věřte, že mě (starého konzervu) Oblomov svým experimentováním dokázali posadit na zadek a nechali mě nakouknout do originálně nadoblačných hudebních sfér bez pravidel a závazků. Zase jednou tuzemská deska, kterou je téměř hřích popisovat slovy.
|
