Původně se to jevilo jako brilantní nápad. Uvolnit skladby ze sevření elektrického křiváku, obnažit je do lehkého, akusticko/symfonického negližé, které ještě více poodhalí základní melodické křivky, to přece byla nesmírně lákavá představa! Jasně, odvaha členům HELLOWEEN nikdy nechyběla, což dokázali zejména na albech „Chameleon“ a „The Dark Ride“, třebaže ani jedno z těchto alb nebylo (všeobecně) přijato s velkým nadšením. Tentokrát se ovšem nemělo jednat o řadové album, nýbrž o výroční, oslavující 25 let existence této německé legendy. Tedy ideální prostor pro podobné škádlení a hrátky s tím, že pokud to nevyjde, nic se neděje, další album bude přece zase metalové (dokonce se avizuje návrat až ke „Zdem Jericha“). Že to ovšem vezme takhle smutný konec a výsledná nahrávka bude nemastná, neslaná a ještě bez zápachu, to jsem nečekal ani v těch nejtemnějších "halloweenských" snech.
Ony melodické vnady se skutečně poodhalily, ale zároveň tím bolestivě dosvědčily, jak moc jim k té původní atraktivnosti chybí právě elektrická "podprda". Bez ní jsou povadlé a poněkud nepevné. Nejlépe tak dopadly baladické kusy, které metalovou mohutnost postrádaly už v originální verzi, takže se zase tak moc změnit nedaly (viz „Forever And One“ a „Tale That Wasn't Right“).
Přitom to na počátku desky nevypadá vůbec špatně a úvodní „Dr.Stein“ ve své estrádní svěžesti skoro vyplní původní natěšenost a očekávání (zejména pokud si její poslech doprovodíte „sexy-saxíkovým“ klipem). Následná „Future World“ pouze akusticky zkopíruje původní linii songu, přesto tomu stále nechybí určitá energie a švih. V „If I Could Fly“ se už ale naplno projeví absence rockové dominanty, bez které tento song zůstává jenom nevýraznou a plytkou náhražkou.
„Where The Rain Grows“ mohla naplnit moji prvotní představu o této desce, když je zde původní power speed metalová struktura k nepoznání přetavena do formy country balady, jenže... Je to zase takové nijaké, bez jakéhokoli oživení, prostě hluboká nuda. Platí to i pro další songy, které se sice snaží původní riffy nahradit novými motivy (např. dětský sbor v „I Want Out“, který alternuje notoricky známý kytarový trylek a také vypomůže s refrénem), přesto jejich konečná transformace působí nedostatečně a celkový dojem zůstává hodně rozpolcený, jakoby násilně zastavený v půli cesty, která původně vedla dobře mířeným směrem, nakonec ovšem zůstalo pouze u přání, které se z jakéhosi důvodu zkrátka nepovedlo naplnit.
Z moře nevýrazných songů tak jako maják vyčnívá opus, který je nesporným vrcholem této výroční desky, 17ti minutový epos „The Keeper's Trilogy“. Jak název napovídá, skladbu tvoří (chronologicky poskládaný) medley tří pilířů "kíperské" trilogie, kdy je ovšem metalová bombastičnost plně zastoupena sedmdesátičlenným Pražským symfonickým orchestrem. Zejména díky jeho dramatizaci a celkově inteligentnímu propojení jednotlivých opusů vzniknul klenot, který svým leskem ozařuje nevýrazné okolí desky a nakonec ji přece jenom dodává alespoň nějaký smysl.
Autoři HELLOWEEN moc dobře věděli, že tvoří kontroverzní dílo, které posluchačskou obec vyhrotí na dva názorově vymezené tábory. Všechno to je zase především o náladě a o tom, co kdo chce slyšet. Tuto recenzi psal člověk, který když si pustí některé album HELLOWEEN, očekává hlavně metal a když už něco jiného, tak určitě ne takhle nedotaženou akustickou kondenzaci. Patřím tedy k těm lidem, které tohle dílo nechává frigidně chladnými a dokonce i zmíněný vrchol "The Keeper's Trilogy" si budu pouštět jenom velmi zřídka. Do jaké skupiny ale patřite vy, zjistíte jen a pouze vlastním poslechem, ne aby vás napadlo řídit se pouze touto (nebo jakoukoli jinou) recenzí!
|
