Dvě klubové zastávky německých Axxis u nás (i přes datum konání prvního z nich) naštěstí nebyl apríl a tak mi, pod přetrvávajícím vlivem jejich dvou skvělých koncertů ve Vizovicích, nezbylo nic jiného, než navštívit jak pražskou, tak zlínskou zastávku. Od koncertu jsem rozhodně čekala hodně – poslední album Axxis se mi hodně zamlouvá a navíc vím, jak zábavná je jejich pódiová prezentace. Jedinou neznámou ten večer tak zůstávala návštěvnost, se kterou to většinou není v Exitu tak slavné. Tentokrát ale nebylo třeba se obávat ani téhle položky, protože už kolem sedmé čekala před vchodem fronta lidí, která následně dost slušně zaplnila klub.
Tak měla podporu zajištěnu už první kapela v pořadí, kterou překvapivě nebyli Eagleheart, ale kolegové, které si Axxis přivezli s sebou z Německa – Mad Max. Ačkoli kapela hraje bezmála třicet let, slyšela jsem o ní při této příležitosti prvně. Se svým tradičním heavy metalem a léty prověřenými hity byli více než příjemným vstupem do večera. Publikum se zdárně chytalo a frontman Michael Voss musel svým projevem zahřát u srdce nejednoho milovníka nakřáplých vokálů. Kapela vystřihla své největší hity – mezi nimi „Night of Passion“, „Never Say Never“ nebo „Stormchild“ (podle rozsáhlé diskografie usuzuji, že měla vskutku z čeho vybírat), u kterých měl člověk pocit, že je zná, aniž by je někdy předtím skutečně slyšel. Netrvalo dlouho a chytlavé refrény vás donutili zpívat si s kapelou. I přes mírné technické potíže v závěru, které show trochu zbrzdily, si kapela získala návštěvníky koncertu lehce a bylo hodně znát, že publikum je ten večer opravdu dobře naladěno. Největší ohlas pak zaznamenal cover Sweet „Fox on the Run“, který set kapely uzavíral.
Po odchodu Mad Max z pódia nás čekalo menší zdržení kvůli přestavbě bicích, které celý nášup trochu zbrzdilo. Nejednalo se ale o nic tragického a po stručné zvukovce to vzali do rukou Eagleheart, kteří zase ukázali, že se (vklíněni mezi mezinárodní konkurenci) rozhodně neztratí a jako jedna z mála českých melodických kapel nejsou při předskakování jen do počtu (popřípadě na obtíž). Dočkali jsme se plnohodnotné show a i když už jsem od kluků viděla i lepší výkony, vyměřených 45 minut zaplnili skvělou muzikou a zábavnou podívanou. Nejdéle při „Don´t Turn Your Head“ bylo dost slyšet i publikum a kapela si tak vysloužila mnohem víc než obvyklé „plesk, plesk, plesk“ na konci každé skladby, kterým bývají zahrnovány ostatní tuzemské kapely na pozici předskokanů. Vojta se očekávaně chytil data konání a ke konci s vážnou tváří oznámil publiku, že se fakt neradi loučí, už jenom vzhledem k tomu, že je to jeden z posledních koncertů, co odehrají. Na to se z publika ozvala přiměřená reakce: „No to si snad děláš prdel?“ ...Naštěstí dělal, protože jsme se znovu přesvědčili, že bez Eagleheart by na naší scéně zůstala pěkně velká díra.
Playlist: Intro, Buried Alive, Into the Sky, Falling, Don´t Turn Your Head, Tears of Rain, Dream Therapy, Moments of Life, Time Has Come
Axxis jsou zábavná banda a jejich muzika vás při každém poslechu nabije pozitivní energií. Co může být větší lákadlo k návštěvě jejich koncertu? Obvzlášť po tom, co si tu vytvořili stabilní základnu fanoušků díky dvěma vynikajícím vystoupením na Masters of Rock (2007 a 2009). Nezbývalo než netrpělivě očekávat, co přinese plnohodnotný klubový koncert, s plánovanou stopáží bezmála dvě hodiny. Kapela to vzala pěkně z ostra a hned na začátek nasázela novější skladby, které jsou v porovnání s „klasickou“ tvorbou mnohem tvrdší a rychlejší. Díky tomu rozproudili publikum hodně rychle a už nebylo třeba pochybovat, jestli se kapele dostane zasloužené odezvy. Ten večer se v Exitu vytvořila opravdu bouřlivá atmosféra, která se udržela až do konce.
Jak jsem čekala – koncert těhle melodiků byl od začátku do konce neskutečně zábavný. Vetšinu pozornosti na sebe poutal frontman Bernhard Weiss, který je prostě neskutečný šílenec, to se jinak říct nedá. Nejen, že zvládá pobíhat po pódiu a ani chvilku nepostojí v klidu, ale navíc stačí zahrnovat pozorností všechny dámy v jeho dosahu a jeho vokální výkon přitom nijak netrpí. A že to výkon s velkým V – jeho lehce identifikovatelný a trochu podivně posazený hlas neztrácí v živém provedení prakticky vůbec a jeho tahání výšek je opravdu obdivuhodné. Navíc očividně přímo miluje blízký kontakt s publikem a je neskutečně ukecaný. Trochu jsem se bála, že to bude ke škodě věci – že se celá show, vzhledem k její délce, trochu potáhne a budou to právě zpěvákovy monology, které to zapříčiní – ale nakonec se to nevyplnilo. Naopak – je to skutečný showman a tak jsme nemuseli trpět zbytečné plácání, ale naopak jsme dostali k pořádné dávce muziky i pořádnou dávku zábavy. A ochuzeni nebyli ani anglicky nemluvící příznivci. Bernhard si zjevně českých fanoušků váží a proto měl opět připravený papír s českými větami, který s vypětím všech sil předčítal (musím uznat, že na Němce velmi obstojně – určitě to doma pilně trénoval) a dostalo se mu tak zaslouženého potlesku a přízně fanoušků, které věty typu: „Učím se česky, ale nejde mě to“ zjevně moc pobavily.
Celá první třetina koncertu byl pořádný nářez – z nového alba „Utopia“ zazněly čtyři kusy a všechny fungovaly naprosto perfektně – třeba taková „Fass mich an“ byla dokonce v živém podání ještě zajímavější, než na albu. Při ní si také zpěvák vybral svou první oběť z publika a dívku s názvem skladby na tričku donutil titul publiku přeložit. Pak následoval akustický blok, který do klubového prostředí zapadl úžasně. Otevřela ho zábavná „Little War“, při „Heaven in Black“ usedl Rob Schomaker s mandolínou a svou basu přenechal klávesákovi Harrymu Oellersovi a při „Touch the Rainbow“ měla už tradičně být vybrána další oběť z přítomných dam, která doprovodí kapelu na tamburínu. V průběhu koncertu se místo skandování jména kapely ozývalo „Johana“ (každý, kdo byl na minulém mástru jistě moc dobře ví, o čem je řeč), což kapelu hrozně pobavilo. Tentokrát ale Bernhard neměl (ze svého pohledu) tak šťastnou ruku. Slečna, kterou si k sobě vybral byla pořádně od rány a podařilo se jí dokonale ho rozhodit. Vzhledem ke všem dívkám, co už takhle potrápil – dobře mu tak!
Po akustickém setu se kapela opět zapojila do elektriky a show jen dál gradovala – obzvlášť povedená byla dvojice neskutečně chytlavých „Wind in the Night (Shalom)“ a „Little Look Back“, kterou fanoušci podpořili sborovým zpěvem. Po „Kingdom of the Night“ se kapela uklidila z pódia poprvé, ale jen aby se znovu vrátila – a to hned dvakrát. Jako přídavky zazněly novější „Doom of Destiny (Arabia)“ a „Tales of Glory Island“ a letitý hit „Living in a World“. Celý večer pak klasicky uzavřela vyřvávačka „Na, Na, Hey, Hey, Kiss Him Goodbye“, která už musela donutit ke sborovému zpěvu i tu menšinu, která se do té doby nechytala.
Má původní obava, že bude koncert zdlouhavý, se transformovala v to, že se mi nechtělo věřit, že kapela odchází tak brzo. Vražedné tempo a skvělou show drželi od začátku do konce a já jsem se výborně bavila – stejně jako převážná část publika. Pařilo se hodně a mě mimo krčních svalů tentokrát pořádně bolela i bránice. Hned jak kapela nadobro opustila pódium jsem byla moc ráda, že si jedu zážitek zopakovat druhý den do Zlína – protože tohle byla bomba a já bych to mohla sledovat klidně ještě další hodinu.
Playlist: Journey to Utopia, Utopia, Bloodangel, Last Man on Earth, Lady Moon, My Little Princess, Fass mich an, Underworld, Little War, Heaven in Black, Touch the Rainbow, Wind in the Night (Shalom), Little Look Back, Kingdom of the Night, Doom of Destiny (Arabia), Tales of Glory Island, Living in a World, Na, Na, Hey, Hey, Kiss Him Goodbye
|
