Po vynikajícím zážitku v Praze jsem provedla strategický přesun na Moravu a tak nějak jsem očekávala, že v MoR café bude atmosféra dokonce ještě lepší, než jaká se k mému překvapení vytvořila na Chmelnici. Obecně se taky do Zlína většinou dostaví víc lidí – tentokrát to ale bylo na návštěvnost docela vyrovnané a co se týče atmosféry, bylo zlínské publikum trochu mrtvější. Což mělo samozřejmě mírně negativní vliv převážně na obě předkapely – do hlavní hvězdy se publikum ale stačilo pomalu rozehřát a Axxis opět vládli pódiu.
Aby se zabránilo zdržení, které v Praze způsobila přestavba bicích, připadla ve Zlíně úloha první kapely Eagleheart. Bylo trochu paradoxní, že ačkoli kapela z mého pohledu (alespoň, co se týče nasazení) předvedla ještě lepší výkon než v Praze, byl ohlas slabší. Rozehřívat vlažné publikum byl docela výkon. Kapela to ale nevzdala a opět zafungoval hit „Don´t Turn Your Head“, kde se lidi konečně chytili. Následující baladickou „Tears of Rain“ pak Vojta uvedl slovy: „Jen co jsme vás trochu rozhýbali, tak vás zase unudíme k smrti.“ Tentokrát to byli Eagleheart, komu komplikovaly set mírné technické problémy – nepočítám vypojování kytar a zamotávání se do kabelů – to je totiž při jejich pódiové prezentaci běžná záležitost. Setlist z předchozího večera nedoznal žádných změn a tak kapela po třičtvrtěhodince uzavřela své vystoupení skladbou „Time Has Come“ a přenechala nevděčný rozehřívací úkol německým kolegům.
Playlist: Intro, Buried Alive, Into the Sky, Falling, Don´t Turn Your Head, Tears of Rain, Dream Therapy, Moments of Life, Time Has Come
Mad Max si zjevně české publikum užívali, ačkoli byla jeho velká část stále ještě vedle na pivu a projevovaná přízeň nebyla tak hlasitá, jako předchozí večer. Kapela ale útočila těžkým kalibrem – chytlavé songy a řízný hard rock prezentovaný usměvavou kapelou na publikum platil a sympatický Michael Voss, obsluhující jak kytaru, tak vokály, si brzy získal fanoušky na svou stranu a donutil je k nějaké spolupráci. Bylo hodně znát, že si kapela svůj pobyt na pódiu jednoduše užívá (to bylo ten večer vůbec hlavním znamením všech zúčastněných kapel), jejich vystoupení příjemně plynulo a závěrečná coververze „Fox on the Run“ (soudě podle úsměvů a hlasité podpory) potěšila v publiku spoustu lidí.
Na nástup Axxis jsem se těšila úplně stejně, jako kdybych je den předtím vůbec neviděla – snad možná i trošku víc, když jsem věděla, co mám čekat. Intro „Journey to Utopia“ a následně titulka z novinky „Utopia“ odstartovaly melodickou smršť, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Ten večer to byly drobné technické problémy s vypůjčeným vybavením, které ale naštěstí neměly žádný větší negativní vliv. Co naopak velký vliv mělo – a to jednoznačně pozitivní – byl parádní zvuk. Kdo byl v MoR café trochu dřív před koncertem, mohl zaznamenat, že Axxis věnovali zvukovce dost dlouhou dobu a zjevně se to vyplatilo. Takhle čitelný a dobrý zvuk po všech stránkách je radost poslouchat a je to příjemná změna oproti všem těm koncertům v poslední době, které zvuk naprosto zabil.
Kapela opět předváděla stoprocentní výkon – mám pocit, že oni to ani jinak neumí. Přistihla jsem se, že se musím během sledování show pořád usmívat (a nebyla jsem jediná) a vážně by mě zajímalo, jak se kapele daří vytvářet tak příjemnou atmosféru. Z velké části to budou právě pozitivní energií nabité skladby, které byly přímo stvořeny pro koncertní prezentaci, obrovský podíl na tom ale má i přístup kapely, která komunikuje s fanoušky, dostává ze sebe na pódiu to nejlepší a očividně to dělá s radostí a neskutečně si to užívá – a tenhle přístup mi byl vždycky strašně sympatický. Bernhard opět zvládal vedle úlohy zpěváka i úlohu baviče. K tomu by bývaly úplně stačily jeho taneční kreace, on ale pro pobavení přítomných udělal mnohem víc – došlo na klasický tahák s češtinou (všichni moc dobře vědí, jak u nás fanoušci ocení i prosté „děkuju“ pronesené v naší mateřštině, co teprve takový proslov) a spoustu srandiček, kdy si dělal legraci z publika (třeba když chtěl, aby křičely jen dívky a pak pánům, kteří to nepochopily, vysvětloval, že oni opravdu dívky nejsou), z vlastních spoluhráčů (při
akustickém setu, kdy Rob hraje na mandolínu – tedy „typický metalový nástroj“, se mu poškleboval, že to vypadá legračně), ale i sám ze sebe – když po „Underworld“ kapela vystřihla instrumentální vsuvku, vrátil se na pódium se slovy, že si příště můžeme objednat kapelu i bez zpěváka – že je to levnější.
Celý akustický set pak podtrhl přátelskou a uvolněnou atmosféru, kterou se kapele podařilo vytvořit. Ono se to prostě sleduje mnohem líp, když člověk cítí, že to kapelu baví. Na potrápení slečny z publika tentokrát došlo už při „Little War“ – příslušnou dívku si zpěvák vyhlédl už při skladbě „My Little Princess“ a když ji po dvou skladbách vracel do publika, dost ho vyděsilo zjištění, že jí z pódia pomáhá její přítel. Na slečny tak u nás Bernhard opravdu štěstí neměl.
Axxis taky zdárně ukazují, že jsou schopni předvádět plnohodnotnou show i po tom, co je opustila zpěvačka a že není třeba hledat náhradu. Až na výjimky zvládá Bernhard všechno odzpívat sám (škoda jen třeba takové „Take My Hand“, kterou bez ženských vokálů asi na živo neuslyšíme) a co se show týče, bez zpěvačky se mi to zamlouvá dokonce víc. Už minule jsem zmiňovala, že perfektně fungují i nové skladby – jen jsem postrádala výbornou „Sarah Wanna Die“, která mohla s přehledem nahradit třeba méně výraznou „Underworld“ – první jmenovaná je přeci jenom trochu „koncertovější“.
Ke konci show jen gradovala a i když jsem zmínila, že publikum bylo trochu mrtvější, než to pražské, velké hity, které přišly na závěr, nenechaly většinu přítomných chladnými. Největší ohlas měly očekávaně ty největší halekačky – především „Little Look Back“ – pasáž se sborovým zpěvem mi straší v hlavě doteď.
Playlist: Journey to Utopia, Utopia, Bloodangel, Last Man on Earth, Lady Moon, My Little Princess, Fass mich an, Underworld, Little War, Heaven in Black, Touch the Rainbow, Wind in the Night (Shalom), Little Look Back, Kingdom of the Night, Doom of Destiny (Arabia), Tales of Glory Island, Living in a World, Na, Na, Hey, Hey, Kiss Him Goodbye
Kdo jen trochu chtěl, musel si tohle hodně užít. Já si to užila maximálně i druhý den po sobě – a co může být lepším indikátorem kvality? Opravdu doufám, že kapela k nám zase co nejdřív najde cestu, show na takovéhle úrovni není nikdy dost. K oběma koncertům tak můžu mít jen jedinou (ale zato dost výraznou) výtku. Nezazněla moje nejoblíbenější „Angel of Death“ :).
|
