Nevyzpytatelné jsou kroky umění. Koho by napadlo, kam dokráčí původně deathmetalový vedlejšák Libora Kukuly (ex-Abstract Essence), založený v roce 2008 a nazvaný Ascendancy? Věřím tomu, že jedině brutálně zarytý smrtonoš by po poslechu EP "The Primacy Of Reason" téhle moravské čtveřice (v době realizace desky) želel toho, že došlo k posunu do melodična a lehké přemýšlivosti. Natolik vydařená je tahle placička a natolik ambiciózní tahle kapela, která je v současné formě nejen pohromou pro škatulky, ale hlavně řádně perspektivním spolkem pro milovníky razantně kovových melodií.
Zmínka o pohromě pro škatulkáře není samoúčelná, snaha napasovat Ascendancy do
jednoho šuplíku je totiž bezpředmětná. Ač jsem původně v souvislosti s Ascendancy zpochybňoval přívlastek "progresivní", a jednoznačně bych nehlasovall ani za power, musím kapele alespoň částečně přikývnout. Tedy za předpokladu, že připustím fakt, že by třeba takoví Royal Hunt (kteří mi z hlediska nálady, celkového vyznění a jakési přístupně komplikované projasněnosti pasují k Ascendancy jako nejpřirozenější srovnávací berlička) hladce zapadli do šuplíku s progresivními kapelami. Opírat teorii o progresivním metalu o excelentní vychytaně hračičková kytarová sóla či o šťavnatou exhibici kláves je však pofiderní. Hudba Ascendancy je totiž velice přístupná a tak klasickému chápání pojmu "progresiv" poněkud vzdálená. Na jedné straně nelze přehlédnout už v úvodní (a stále se vracející) "Surprises..." nadýchnutě ostrou náladu z kuchyně Savatage, na straně druhé v následující "Ambling Under The Moon" dokážu vyčuchat i temně laděné stopy To Die For. A v instrumentálce "Ascendancy" se Ascendancy zase pro změnu s přehledem vyrovnávají i s téměř art-rockovými postupy.
Pochopitelně, bez stoprocentních instrumentálních výkonů by takhle hravě složitá a náročně hravá muzika nemohla vyniknout. Souboj rychlých prstů Libora se snad ještě rychlejšími prsty klávesandy Sabiny Břeské (pokud bych měl ukázat na to, co mě vytrčilo slechy do totálního pozoru, je to právě klapkohra) žene kupředu dynamická, razantní a nápaditá hra bicmena Oldřicha Sušila. Tohle vše podtrhuje zastřený vokál Ivana Jakuba, který, vzhledem k okolnímu pestrému dění, může působit na první poslech trochu „utajeně“ a nevyčuhovatelně, ale jde spíš o podřízení se kompaktnímu celku než o zaostávání za instrumentalisty. To je skvěle demonstrovatelné třeba v závěrečné "Hometown Syndrome" dramaticky vypjatou a výborně zvládnoutou vokální linkou.
Nechci si hrát na škatulkáře. Hudba Ascendancy je příliš živá a neposedná na to, aby se dala zavřít do přísně ohraničeného šuplete. Jedinou vadou téhle desky tak zůstává její délka. Fakt mě mrzí, že z dílny Ascendancy nevypadlo podobných melodií víc. Ale to snad půjde snadno napravit. Takovouhle erupci nápadů, přetlak napětí a veletrh silných výkonů bych si dal od moravské metalové honorace (Ascendancy) říct v podstatně větších dávkách.
|
