Ano, první tři alba této kapely byla úžasná, ale řekněme si to na rovinu, díky obsahové podobnosti jich bylo právě tak akorát dost. FREEDOM CALL potřebu změny naštěstí zcela správně vycítili, a tak je čtvrtá deska „The Circle Of Life“ o trochu jiná. Především se významně zpomalilo a ze škatulky speed/power se náhle stalo něco jako power rock. Nikdy bych nevěřil, že tohle napíšu, ale celkové ubrání na rychlosti vůbec ničemu nevadí! Duo Zimmermann/Bay má totiž ve skladatelské záloze takové množství melodické nálože, že s přehledem vybombardují urputné pokusy většiny svých stylových kolegů a něco by snad vytřískali i z tak stupidní kapely, jakou je MAXIM TURBULENCE.
Takže slyšte věc neslýchanou, čistě speed metalové položky jsou na albu všehovšudy dvě! „High Enough“ a „Starchild“ jdou hned za sebou, což je možná z dramaturgického úhlu pohledu blbě, ale to je asi tak vše, co je na nich nepodařeného. Zejména první jmenovaná je (i díky Danielovým ďábelským přechodům na bicí) neskutečně výbušný a třaskavý spídový ohňostroj, který vrcholí jedním z nejchytlavějších refrénů v historii kapely vůbec. „Starchild“ v této náladě pokračuje a tak můžeme konstatovat, že spídu je na desce sice jako šafránu (částečně se ještě zrychlí v "King & Queens"), ale o to víc je k sežrání a doslova k uposlouchání.
No jo, jenže zbytek písní je na tom, co se přitažlivosti týká, úplně stejně. Hodně lidem leze na nervy téměř popová vlezlost songu „Starlight“. Já jej naopak považuju za to nejlepší, co tahle deska nabízí. Dominantní klávesový motiv, na kterém tato skladba stojí, je natolik svůdný, že si z něj ustříknu při každém poslechu, utřu se a okamžitě si to dám znova. Protože ten, kdo od sebe významně odděluje hitový pop a melodický metal, je ve skutečnosti vedle jak ta jedle. Konečně, pokud je vše správně namícháno, je celkem jedno, jakou hudbu posloucháte, síla nápadité melodie si vás podmaní tak jako tak. Daniel s Chrisem míchají své tvůrčí ingredience s grácií francouzských šéfkuchařů a proto jsou jejich výtvory tak chutné a hlavně sexy!
Střední tempo většiny skladeb je zde tedy jedině ku prospěchu věci a představuje výtečný odklon od schématu prvních tří desek. Slabé místo zde nenalezneme a tohle album si buď zamilujete nebo můžete jít o skupinu dál. Vše navíc vrcholí titulní skladbou, která graduje přesně v souladu se svým existenciálním textem a závěr v podobě hymnického motivu činí z této věci nejpodmanivější záležitost, kterou kdy Daniel s Chrisem napsali. Právě mně zní v přehrávači a svojí naléhavostí definitivně ubezpečuje, že jiné, než absolutní hodnocení zde prostě nepřichází v úvahu!
|
