Historie týhle kapely je opravdu spletitá. V osmdesátých letech nahrála dvě alba s klasickým thrashovým feelingem té doby, aby se v zápětí rozpadla. V roce 1998 přišel díky iniciativě basáka Franka Banxe reunion, který odstartoval power metalové období s celkovým počtem čtyř desek. Po posledním z těchto alb, „Of Human Bondage“ (2002) jako by se po nich zase zem slehla. Svůj podíl v tom určitě sehrály personální rošády, které provázely tuhle bandu vlastně po celou dobu její trhané existence. V současnosti jsou jejich webové stránky mrtvé, na MySpace se skoro rok nikdo nepřihlásil, některé zdroje nicméně uvádějí, že se na letošní rok chystá další placka. Buď jak buď, dnes zhodnotíme dle mého názoru nejlepší desku této německé kapely.
Návratové album „Border Of Reality“ se po hudební stránce teprve rozkoukávalo a hledalo své pevné zakotvení. Power metal byl sice jasně daný a písně jako „Nightmare“ měly své kouzlo, které naznačilo určitý potenciál. Tah na branku se ale úspěšně podařilo dotáhnout až na desce následující, tedy „Bleed“ z roku 1999, která mně osobně doslova ustřelila kecky.
Síla ANGEL DUST vždy tkvěla v originálním prolnutí hutných power/thrash riffů s osobitým podáním melancholické melodie. Kolem všech čtyřech alb se valí těžký mrak existenciální zadumanosti a atmosféra je špinavější než podnebí v Ocelovém městě. Tato depresivní nálada přitom nabírala s každou další deskou na síle. O to více ale vynikaly právě melodické paprsky, které tímto prachem beznaděje prostupovaly. Na desce „Bleed“ byla jejich síla nejznatelnější a skloubení s temnou atmosférou zároveň nejpůsobivější.
Velký vliv na tom má prostor, který byl uvolněn klávesám. Dominantní, mnohdy doomem a gotikou nasáklé pianinové motivy prostupují celé album, které je z podstatné míry výjimečné právě díky nim. Počínaje úvodní titulkou a konče závěrečnou baladou „Liquid Angel“, která svoji komorní partii staví právě na klávesách, o to více však strhává a dojímá.
Zrychlí se pouze jednou, spídovka „Addicted To Serenity“ je ale natolik povedenou záležitostí, že další absence rychlých temp hrubě zamrzí. Dokonalá harmonie melodie a rychlosti, překrásný bridge, ještě lepší refrén a samozřejmě kulervoucí sólo, to vše dohromady tvoří skutečný klenot tohoto alba a koneckonců i celé diskografie ANGEL DUST.
Pokud ovšem budeme hledat niternější vrchol desky, nalezneme jej pod minikoncepčním duem songů „Follow Me“. Akusticky rozehraná něžnost postupně přejde přes podmanivý klávesový motiv do druhé části, jež pro změnu navodí hororovou atmosféru, kterou vygraduje prudké power metalové riffování. V momentě zrychlení ke slovu přijde i thrashová sekera, která definitivně rozseká posluchače na citový prach. Obrovským loudilem emocí je také vokální projev Dirka Thurische. Osobitě nezaměnitelný, úderný i jemný, celé rozmezí těchto poloh si Dirk s přehledem usurpuje ve svůj prospěch.
Každá z devíti skladeb by se dala rozepsat podobným způsobem, nikdy by ovšem nemohla být dostatečně vyjádřena jejich působivost (kór při sporných schopnostech recenzentových). Tu zajistí jedině poslech, takže pokud je mezi vámi náhodou někdo, kdo s ANGEL DUST ještě neměl tu čest, nechť si nechá doporučit právě desku „Bleed“, neboli jednu z nejlepších "emo" power metalových nahrávek všech dob.
|
