Těžko hodnotit projekt, pod jehož hlavičkou vznikly dvě natolik jiné skupiny alb bez toho, aby se člověk jednoduše odprostil od minulosti. Tobias Sammet už dávno není tam, kde byl při tvoření metalové opery a už na „The Scarecrow“ přeformoval svoji bokovku do něčeho diametrálně odlišného. Na „The Wicked Symphony“ v tom (z mého pohledu zdárně) pokračuje a v tvůrčím záchvatu nám, s jeho hudební spřízněnou duší Saschou Paethem, servírují rovnou dvě alba naráz. O všech rozdílech a změnách toho bylo myslím v minulosti řečeno až dost, takže už je nehodlám rozpitvávat a budu se soustředit jen na čersvou dávku muziky, kterou nám Tobi připravil. Tak to pojďme vzít pěkně skladbu po skladbě:
Hned ta první, „The Wicked Symphony“, je – po vzoru majestátních opusů, které otevíraly první díly – přes devět minut trvající skladba se změnami nálad a o vokální party se tu dělí Sammet, Lande a Allen. Dvěma posledně jmenovaným to parádně ladí, o tom jsme se ostatně mohli předsvědčit už v minulosti. Skladba začíná brzy gradovat a přináší naprosto úchvatný (psáno červeně, kapitálkami a dvakrát silně podtrženo) refrén – takový souboj hlasů ve stylu přeřvávačka, to je tedy něco. Při poslechu mě napadla jedna věc – ve finské sci-fi parodii Star Wreck se kosmická loď jmenuje „Startkopancem“ – a to se tady myslím jako charakteristika výborně hodí.
Dvojka „Wastelands“ je dýňovina. Prakticky netřeba víc dodávat. Plní stejnou funkci jako „Shelter from the Rain“ na „The Scarecrow“. Tady asi nejde o nic jiného, než nadšení z toho, že zase jednou slyšíme hlas Michaela Kiskeho v metalové skladbě. Jen mě trochu mrzí, že všechny ty skladby, ve kterých se objeví, jsou si tolik podobné. Mitchiho hlas má rozhodně širší možnosti využití a tyhle refrény už mě mírně začínají nudit.
Oproti tomu „Scales of Justice“ přináší do Avantasie úplně nové jméno. Skladba útočí pěkně z ostra – to bude asi tím, že Tim „Ripper“ Owens má v krku žiletky. Jeho pronikavý ječák nemůže nepřipomenout Judas Priest či Iced Earth – oproti jeho bývalému působišti v Ledové zemi je tady ale doprovázen melodičtějšími kytarami a výsledkem je parádní oživení desky v klasicky heavymetalovém hávu.
„Dying for an Angel“ je singlovka – věc, která byla už napsaná jako hit. Tobias moc dobře ví, že věci tohohle typu (střední tempa s chytlavou melodií a vlezlým refrénem) sype z rukávu celkem snadno. Člověku se hned vybaví „Lost in Space“ z předchozího počinu – jen tahle není tak „rádiová“. Skladbu činí mnohem zajímavější úchvatný Klaus Meine ze Scorpions. Prezentuje ji také vcelku povedený klip, takže její existence je tu zcela na místě.
„Blizzard on a Broken Mirror“ nám přináší další návrat ztraceného syna – v tomto případě výškaře z těch vůbec nejvýškařovatějších. Na účasti Andrého Matose je největší škoda to, že nedostal mnohem víc prostoru. Tahle skladba totiž podle mě není úplně to, co by mu sedlo nejvíc, bez jeho hlasu by minimálně první polovina byla trochu nuda. André ale dává vzpomenout na první dva díly a v refrénu (podle svého nejlepšího zvyku) šplhá do hvězdných výšek. V druhé polovině se dočkáme skvělé pomalé pasáže, kde nám pro změnu Tobi předvede, jak vypadá procítěný vokální projev.
Bez pomalých skladeb by to prostě nešlo. „Runaway Train“ ale není typická balada. Nádherný klavírní začátek s Bobem Catleym za mikrofonem je po chvíli vystřídán trylkujícími kytarami a Jornem v jeho pěvecké roli ďábla pokušitele. Opět se sází na sborový refrén – díky pomalému tempu je ale příjemně táhlý a tak nehrozí, že už by nám to začínalo lézt krkem. Navíc v druhé polovině nás opět čeká parádní zpomalení a skladba začíná gradovat. I když se opět blíží k devíti minutám, díky střídání nálad a skvělým zpěvákům se nudit nestačíme.
„Crestfallen“ je postavená na disco motivu, který pravděpodobně většině konzervativců způsobí pořádnou kopřivku. Já mám ale podobné experimenty ráda. Afektované skřeky, které ze sebe Tobias dostává v refrénu mi nemohly nepřipomenout „The Final Sacrifice“ z dvojky metalové opery. Za mě další příjemné oživení a skladba naprosto na místě – vklíněná mezi dva umírněnější kousky.
Následující „Forever is a Long Time“ je totiž naopak klasická hardrockovka, postavená pevně na výkonu Jorna Landeho. Tady bych také chtěla zmínit další Sammetovu silnou stránku – a to jsou texty. I tady se příběh nese v hodně osobním duchu, stejně jako na předchozím Strašákovi a i tady objevíme při zkoumání textů mnohé zajímavé myšlenky a originální textařské obraty („Forever is a long time...it´s gonna take forever“ – to zkrátka nemá chybu).
Valivá „Black Wings“ patří do kategorie skladeb, bez kterých bych se asi obešla. Sloky jsou dobré, ale refrén mi prostě nějak nesedí. K plusům určitě patří to, že zde dostal prostor Ralf Zdiarstek, který také není na Avantasii žádným nováčkem. Pokus o temnější skladbu se tedy až zas tolik nepovedl – je dobrá, ale není dechberoucí.
Z temnot se ale rychle vynoříme pomocí nakopávačky „States of Matter“ – v prvním stupňovitém refrénu září Russel Allen, v druhém mu pak Tobias celkem zdatně sekunduje a následuje ho do výšin – což je také pozitivní. Poslední dobou se do podobných poloh moc nehnal a jeho výšky mi začínaly chybět. Už to sice není, co to bývalo, to je dávno známá věc, ale stejně ještě slušnou sirénu předvést umí.
Na závěrečné „The Edge“ je nejlíp vidět, že Sammet prostě pomalé skladby tohoto typu umí. Parádní uzavření prvního dílu s umírněným (tak-akorát-bombastickým) refrénem. Jedna z těch skladeb, které vám po poslechu alba zaručeně pevně utkví v hlavě.
Tobimu se povedlo poskládat k sobě jedenáct kvalitních skladeb, z nichž některé jsou skutečné perly („Forever is a Long Time“, „The Wicked Symphony“) a žádná není vyloženě špatná. S přehlídkou takových hlasů se dají dělat divy a tady se jich pár skutečně konalo. Jak jsem říkala v úvodu – nikdo už přece nemohl čekat, že Tobias natočí něco, co bude jen vzdáleně připomínat doby metalové opery. Jeho hudební vývoj ho prostě přivedl do těchto končin a jeho pramen tvůrčí inspirace zjevně stále nevysychá. Hříšná symfonie se poslouchá skvěle jako celek a navíc jde jen těžko vystrnadit z přehrávače. Jakkoli skeptická jsem tentokrát byla, nakonec je moje hodnocení vysoké. U druhého dílu už ale tak štědrá nebudu.
|
