Psát recenzi na nové album BURZUM je dost nevděčný úkol. Jedni vás obviní z příklonu k Vargovým názorům jen na základě faktu, že jste dali jeho nahrávce kladné ohodnocení. Druzí si zas budou stěžovat na to, že ony názory nebyly v textu recenze vůbec zmíněny, ač by to podle nich bylo na místě. Z těchto důvodů předem upozorňuji na to, že se chci vyhnout jakýmkoliv polemikám o Vargově osobnosti, jeho názorech na svět i o původním názvu alba 'Belus', a proto se v textu hodlám zabývat jen a pouze hudbou, nikoliv ničím jiným. Tohle je totiž recenze, která nemá komentovat tvůrcovy politické či jiné názory, ale album, které by s nimi rozhodně nemělo být spojováno. Album, které za velkých očekávání, pochybností i nadějí přichází jedenáct let po posledním vydaném řadovém počinu 'Hlidskjalf'.
Pokud bych se měl ohlížet nazpět v čase, přirovnal bych novinku právě k onomu albu 'Filosofem', které je všeobecně považováno za jakýsi zlom v diskografii skupiny. Ta věčně omílaná a klišovitá charakteristika 'mrazivých' BURZUM je spojována nejvíc právě s touto deskou a do jisté míry se přenáší i na novinku. Na rozdíl od zmiňované nahrávky mi ale 'Belus' připadá mnohem dotaženější (co si budeme povídat, to v případě 'Filosofem' není zas takový problém. Neboť i když mám to album hodně rád, musím říct, že by šlo udělat ještě daleko lépe, pokud by se s vydáním tolik nespěchalo a raději se pořádně dotáhlo.) Tento nedostatek na nové placce však nenacházím. Máme před sebou jeden celek, který se nikde nesype a dojem ucelenosti si ponechává po celou hrací dobu.
Když jsem nahrávku slyšel prvně, nebavila mě tolik, jak bych si byl býval přál. Vlastně mě dost nudila. Potom ale přišly další a další poslechy a album pomalu začalo odkrývat svou pravou tvář.
Atmosféra je nasáklá napětím a při soustředěném poslechu na vás vždy sedne trocha nejistoty. Ať už to slyšíte po kolikáté chcete, neplatí zde - 'Čím vícekrát to slyším, tím spíš vím, co mě v příštím okamžiku čeká'. Člověk by řekl, že při tak častých repeticích není snad ani nejistota možná. Ale to je chyba. Varg si sice s jednotlivými riffy vyhrává opravdu dlouho, ale o to fikaněji a s pořádnou dávkou tvůrčího cítění. Obměňuje je po delších úsecích a díky tomu se vám alespoň část celku vryje poměrně rychle pod kůži. Ten zbytek teprve čeká na to, až jej objevíte.
S potěšením avizuji také fakt, že Varg nejenže ze svého skladatelského a hráčského umu nic nezapomněl, ale během té dlouhé a pro něj jistě nijak zvlášť veselé doby se dokázal ještě v mnoha směrech značně zdokonalit. Žádné technické a prsty lámající vyhrávky po něm nemůžeme chtít, už jen z hlediska žánrové vymezenosti se mi to jeví jako zcela nemožné. Ale jsou tu jiné věci. Smysl pro pestřejší kompozici, logické následování motivů i opakování těch předchozích. To vše teď, zdá se mi, probíhá přirozeněji, než na předchozích počinech. Posouzení, nakolik v tom mám pravdu a nakolik je to jen mé soukromé zdání, už záleží jen na subjektivním pohledu čtenáře.
Nahrávka je propletena nejrůznějšími, často překvapivými prvky. Mezi ně jistě můžeme počítat mluvené opakované vsuvky, často neidentifikovatelné zvuky, či nezvyklé intro. Občas se Varg přikloní i k čistému vokálnímu projevu a některé pasáže tak můžou trochu připomínat melodičtější nahrávky Quorthonových BATHORY.
Také se tu odehrála ještě jedna výrazná a naprosto pochopitelná změna. A tou je změna zvukové stránky alba. Mimochodem, je krásně zřetelné, jak se hoši od nahrávacího pultu snažili o podobný zvuk, jaký měla alba předchozí. 'Filosofem' především.
Nemyslím si, že by 'Belus' měl překonat oblíbený ambientně blackový opus z roku 1996. Ale z hlediska celkového vyznění alba, promyšlenosti a struktury stavím právě novinku na vyšší stupeň. Budiž jí přáno.
|
