S recenzí nových ANNIHILATOR jsem si úmyslně dával na čas, neboť si dobře pamatuji na zážitek z poslední desky Kanaďanů „Metal“, který přicházel velmi postupně a naplno prožít jeho obrovské kouzlo se mně podařilo až tak po dvacátém třicátém poslechu. Můj prvotní přístup k albu „Metal“ byl přitom dosti odtažitý, páč jsem považoval za nehoráznou drzost pojmenovat desku takto sebevědomým názvem. Postupem času jsem ale zjistil, že „Metal“ je stran agrese i melodie tak vyvážená a hlavně promakaná fošna, že si svůj cejch zaslouží jako málokterá jiná. Jak je to s deskou aktuální, která je pojmenována s nemenší jistotou?
Trochu jinak. Výrazně se totiž změnila atmosféra, ubyly důmyslné melodie a zvuk je špinavej jako Paroubkovy trenky po volbách. K tomu sem tam thrash/nu-metalový riff ala DEATH ANGEL a psychedelická sóla, která se svým množstvím (nikoli náladou) blíží poslední desce „Endgame“ od MEGADETH. Všechno to byl jistě těžce promyšlený záměr, jenže mně se tahle industriální atmoška zamlouvá o poznání méně.
Zkraje to přitom vypadá velmi nadějně. Úvodní sedmiminutovka „The Trend“ v podstatě navazuje na „Metalovou“ pohodu a následná dvojice thrashových prasopalů („Ambush“ zabíjí!!!) dojem ještě více nabudí a celkové hodnocení je v tu chvíli minimálně na 9ti bodech. Pak se to ale začne výše zmíněným způsobem komplikovat, rychlost i melodie vykouknou už jenom lokálně, tempo se zatíží a výrazně zprogresivní. O návratu ke kořenům, které avizují některé recenze, nemůže být ani řeč. Album pak uzavírá celkem zbytečný cover VAN HALEN "Romeo Delight".
Samozřejmě se nejedná o žádný průšvih, už proto, že dvojice pánů Waters/Padden vlastní copyright na nenudění. První je
mistrem riffů a sól, druhý vládcem strhujícího vokálu. Deska má díky jejich talentu zase nezaměnitelný feeling a z tvůrčího hlediska je těžce nadprůměrná. Jenže tuhle recenzi dělal člověk, kterému na ní akutně chybí prosvícenost a melodická svěžest předešlé desky "Metal". Proto se s výsledným hodnocením musím držet malinko při zemi.
|
