Italové SEVEN GATES fungují už od roku 1999, na svém kontě mají ale pouhé dvě desky, což celkem průkazně dokazuje spletitou historii této kapely. Nejvíce ji poznamenaly personální rošády a trochu záhadné problémy s vydávajícími firmami (jedna z nich např. uvedla jako důvod ukončení smlouvy velkou vzdálenost mezi Brazílií a Itálií!). V sestavě už také nefiguruje zakladatel skupiny, bicmen Paolo Baroni. Podezřele dlouho je rovněž avizována třetí řadovka „Betrayer“, což znamená, že se pohodové rozpoložení stále nekoná. Navzdory všem uvedeným problémum se ale slůvkem „pohoda“ dá celkem bez problému ocejchovat hudební tvorba SEVEN GATES.
Jelikož recenzi píšu já, tak je asi jasné, o jakou tvorbu se jedná. Takže žádnej podladěnej negativismus, ale italským sluncem prosvícený a lehkou symfonií trklý power/speed metal. Zmíněná pohoda je v tomto případě synonymem pro nenáročný poslech bez vyšších nároků, třeba při jízdě autem nebo na kole. Pokud bychom se ale na hudbu Italů podívali pod sklíčkem kritické lupy, náhle by na nás vykoukla nejedna zásadnější chybka.
Tak za prvé, zpěv Federica Puleriho nepochází zrovna z Pavarotiho dimenze a patří maximálně mezi žánrový standard. Ani zvuk není nejvytříbenější, ačkoli oproti debutu doznalo druhé album podstatného zlepšení. Nejzásadnější hrubkou je ale skladatelská rozpolcenost, která je tentokrát naopak mnohem znatelnější, než na albu „Unreality“ z roku 2002.
SEVEN GATES nás totiž dokážou strhnout stejně jako nechat bez sebemenší reakce. Do první kategorie budou určitě patřit písně „Message To The Stars“ a „17“, které baví celé. Skladatelská schizofrenie se ale nejčastěji projevuje v rámci skladeb samotných a ty jsou pak schopny zaujmout pouze lokálně. Sem spadá „The Dragon’ Kiss“ (parádní refrén), „Ride The Wind“ (pěkný hlavní motiv, spídové sólo), „Freedom“ (refrén, část sóla), „Cry Of Efestus“ (příjemné pianino/pocitová témata) a „Honour and Pride“ (refrén). Dvojice písní „Vengeance“ a „I Don’t Believe“ ale oproti tomu nezaujme vůbec ničím. Tvůrčí posun je celkově znát, ale je až příliš nekompaktní a často se tříští o řadu nezajímavých motivů. Přesto SEVEN GATES stojí za doporučení.
|
