Je strašně příjemné, když vaše oblíbená kapela vydává alba frekvencí co rok, to jeden kus. Horší je, když jde taková plackopalba na úkor kvality. Po prvních pár posleších jsem se obával, že se to stalo i v tomto případě. Jenže mé zabouchnutí do tohoto uskupení (konkrétně do hlavního šéfa ReinXeed, Tommyho Johanssona) je natolik urputné, že jsem si tenhle fakt nebyl ochoten připustit a pouštěl si novou desku pořád a pořád dokola. Podle výsledného hodnocení je jasné, že se očekávaná extáze naštěstí opět dostavila.
Začněme technickými parametry. Všechny desky ReinXeed bohužel trpí nepříjemnou produkční slabinou. Zvuk je totiž pokaždé nepochopitelně tlumený, což jde proti podstatě hudby samotné, která je epická a mnohdy až filmově výpravná. Ani „Majestic“ není výjimkou, pro plné vychutnání symfonicky strukturovaných skladeb je tedy nutné řádně ohulit přehrávací aparát. U třetí desky už je to poněkud na pováženou a na tomhle by měl Tommy opravdu pořádně zamakat. Na muzice samotné nemusí, ta je skvělá pořád…
...ačkoli úvodní „Deep Under Sea“ to ještě tolik nenaznačí a patří mezi několik málo skladeb, které jsou rozpolcené a dramaturgicky ne zcela dotažené. Začne se soundtrackovým motivem. Ten, stejně jako ostatní fantasticko/výpravné party na albu, jsme ovšem slyšeli na předešlých dvou deskách a již nic nového nepřinášejí. Tommy k nim nepoužívá živý orchestr, ale jakýsi počítačový program, který zřejmě poskytuje jen omezený manévrovací prostor pro tvůrčí hrátky a stává se tak další z oblastí, která by se měla akutně upgradovat. Následuje speed metalový nájezd a klasické vysokokulové zaječení. Tohle mně nevadí a můžu to slyšet pořád dokola. Také sloky i sólo mají grády, celkový dojem ale pokazí nezajímavý refrén. Doslova hrozná je pak skladba „Once Upon A Time“, která působí jako pěst na posluchačovo ucho. „Melody Of Life“ nese melodie, která díky své působivosti opravdu může být „melodií života“ (i přesto, že malinko připomíná hlavní motiv úžasné skladby „A Smile From Heaven’s Eye“ od RIDE THE SKY). Potenciál této melodie se ale bohužel dál nijak nerozvíjí a píseň tak uzavírá trojici nejslabších kousků alba.
Podstatnou změnou oproti prvním dvěma počinům této švédské kapely je částečné ubrání tempa ze spídového pohonu do středních otáček s občasnou lokální akcelerací. „Never Lie“ svoji šlapavou rytmikou velmi baví. „Atlantis“ zase zaujme energickým sborovým refrénem a podobně lahodné úseky nalezneme i ve trojici skladeb "My Paradise", "Lightning Strikes Again" a závěrečné "Sword In Stone".
Absolutní vrchol ale představuje čtveřice zbývajících opusů. "Second Chance" je skvostnou baladou, která naplno rozvine prostor pro Tommyho oduševnělý vokál. I přesto se vše odehraje v příjemně nevyhroceném tempu a nekalý útok na první signální se naštěstí nekoná. "Majestic" je opravdu důstojnou titulní skladbou. Jde přitom o další střednětempou záležitost (zrychlí se pouze na malou chvíli), ale neobvyklá struktura písně a drtivé sborové chorály (podobné těm z titulky "Theater Of Salvation" od EDGUY) naplní více než sedm minut stopáže neskutečně lákavou atmosférou o několika erupčních vrcholech!
Zbývají nám dvě čistokrevné spídovky. "Neverland" a zejména "Invincible" představují úžasnou žánrovou jízdu, která se nebojí využít nejosvědčenější postupy, jako např. hyperbolické klenutí hlavního sólového motivu v "Invincible", který tuto píseň protne natřikrát a pokaždé to je rozkoš k nevydržení, stejně jako letním sluncem prozářený refrén v "Neverland". Tommy je pořád mladík a snad proto má dostatek odvahy, aby své skladatelské postupy nezatížil bůhvíjakou progresivní složitostí. Proto je pro mě v současnosti nejkvalitnějším stylovým dealerem, který mně je schopen dodat nejoblíbenější drogu - speed - v té nejčistší možné kvalitě. A opravdu moc mě mrzí, že mu tenhle matroš kvůli některým slabším položkám nemůžu zaplatit plným bodovým hodnocením.
P.S.: Nenechte si ujít osobité cover verze popových hitů, které TommyJ sází na YouTube jako na běžícím pásu.
|
